IV.ÚS 649/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 649/22 ze dne 19. 7. 2022 N 92/113 SbNU 98 Náklady řízení o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jehož výše byla určena úvahou soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Vlastníka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům III a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 20 Co 127/2021-217, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: I. Výrokem IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 20 Co 127/2021-217 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 20 Co 127/2021-217 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 199/2020 se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "Ministerstvo spravedlnosti") zaplacení částky 157 125 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 384/2014. Ministerstvo spravedlnosti navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že stěžovateli v rámci předběžného projednání nároku zaplatilo 42 875 Kč, což představuje dostatečnou náhradu újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2021 č. j. 16 C 199/2020-86 uložil Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 19 421 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % ročně ode dne 3. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 137 704 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení 20 694,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III). 4. K odvolání stěžovatele i Ministerstva spravedlnosti rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2021 č. j. 20 Co 127/2021-138, že rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I), ve vyhovujícím výroku o věci samé pak tento rozsudek v částce 5 250 Kč s příslušenstvím rovněž potvrdil, u částky 14 171 Kč s příslušenstvím jej však změnil tak, že v této části žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to tak, že Ministerstvo spravedlnosti je povinno stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů řízení 18 456 Kč (výrok III) a stěžovatel je povinen zaplatit Ministerstvu spravedlnosti na náhradu nákladů řízení 300 Kč (výrok IV). 5. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č. j. 30 Cdo 2163/2021-195 tak, že se rozsudek městského soudu ze dne 20. 5. 2021 č. j. 20 Co 127/2021-138 v potvrzujícím výroku I u částky 85 829 Kč s příslušenstvím a v měnící části výroku II týkající se částky 14 171 Kč s příslušenstvím a dále ve výrocích III a IV o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací městskému soudu k dalšímu řízení. 6. Následně městský soud rozsudkem rozhodl, že se rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé u částky 14 171 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 3. 12. 2020 do zaplacení potvrzuje a dále se mění tak, že se žaloba o zaplacení úroku z prodlení z této částky ve výši 2,25 % ročně od 3. 12. 2020 do zaplacení zamítá (výrok I). V zamítavém výroku o věci samé rozsudek obvodního soudu u částky 79 625 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 6 204 Kč od 3. 12. 2020 do zaplacení potvrdil a dále změnil tak, že Ministerstvo spravedlnosti je povinno zaplatit stěžovateli 6 204 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 3. 12. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). V napadených výrocích tohoto rozsudku Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem 18 456 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit Ministerstvu spravedlnosti na náhradu nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení 180 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). 7. Ústavní stížností napadené nákladové výroky odůvodnil městský soud tak, že podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") přiznal stěžovateli, byť pouze částečně procesně úspěšnému, plnou náhradu nákladů řízení za řízení před obvodním soudem, a to za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a dvakrát účast na jednání). Náhradu odměny advokáta za uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti stěžovateli nepřiznal, neboť to vylučuje § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") [výrok III]. Podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má procesně úspěšná žalovaná (tj. Ministerstvo spravedlnosti) právo na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou představuje 60 % paušální náhrady nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za podané odvolání (výrok IV). II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je především ve výroku IV naprosto překvapivé, neboť je penalizován za úspěch ve sporu v podobě povinnosti hradit náklady odvolacího řízení, namísto aby mu byla v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (jakož i Nejvyššího soudu) náhrada nákladů řízení přiznána. Napadené rozhodnutí je podle něj paradoxní, neboť u nákladů řízení před obvodním soudem respektuje konstantní judikaturu, kdežto u nákladů řízení před městským soudem tu samou judikaturu popírá. 9. Stěžovatel namítá, že ačkoliv měl na obou stupních soudní soustavy úspěch co do základu a částečně i co do výše, pak princip úspěchu ve věci byl ve smyslu konstantní judikatury uplatněn pouze při rozhodování o nákladech řízení před obvodním soudem, avšak při rozhodování o nákladech odvolací soudní instance byl naprosto popřen. Podle konstantní judikatury, jejíž závěry stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, uspěje-li stěžovatel se svým nárokem co do základu věci, pak mu náleží 100% náhrada nákladů řízení, neboť úspěch závisí na volné úvaze soudu (viz § 142 odst. 3 o. s. ř.). Městský soud na náklady řízení před obvodním soudem používá § 142 odst. 3 o. s. ř., ale na náklady řízení odvolacího již zjevně aplikuje § 142 odst. 2 o. s. ř. To je podle stěžovatele výrazem nepochopení věci, kdy předmět řízení se v meritu nezměnil tím, že se věc posunula do odvolacího řízení, neboť i v odvolacím řízení závisela výše přiznaného zadostiučinění na úvaze soudu. 10. Stěžovatel rovněž napadá výrok III napadeného rozsudku, neboť ignorance podání stěžovatele ze dne 25. 10. 2020 ve smyslu nepřiznání odměny za tento úkon právní služby je projevem denegationis iustitiae za současného popření kontradiktornosti procesu. A dále má také za to, že městský soud nesprávně právně posoudil úkon uplatnění nároku na náhradu škody při předběžném projednání nároku, když za tento úkon nepřiznal v řízení náhradu a argumentaci stěžovatele ignoroval. Stěžovatel tvrdí, že musí-li být nárok řádně u Ministerstva spravedlnosti uplatněn, a to se rozhodne jej neuspokojit, pak z hlediska hmotněprávního náhledu takový úkon není možno honorovat podle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Avšak podáním žaloby a úspěšným pokračováním ve vymáhání nároku se tento úkon právní služby stává součástí procesních nákladů řízení, tedy se ze své hmotněprávní formy "překlápí" do procesněprávního nároku. V opačném případě by šlo o zvýhodňování státu před jinými účastníky řízení uplatňujícími své nároky u soudu. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 11. Ústavní so