IV.ÚS 650/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 N 217/79 SbNU 489 Maximální výživné aneb výše výživného pro rodiče s nadstandardními příjmy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka - ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 č. j. 20 Co 289/2014-501, 20 Co 290/2014-501 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2014 č. j. 0 Nc 202/2011-413, 23 P a Nc 217/2011, jimiž bylo rozhodnuto o svěření stěžovatelova nezletilého syna do střídavé výchovy rodičů a o výživném pro nezletilého. I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 č. j. 20 Co 289/2014-501, 20 Co 290/2014-501 a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2014 č. j. 0 Nc 202/2011-413, 23 P a Nc 217/2011 bylo porušeno základní právo stěžovatele jako rodiče na výchovu jeho dětí zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 č. j. 20 Co 289/2014-501, 20 Co 290/2014-501 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2014 č. j. 0 Nc 202/2011-413, 23 P a Nc 217/2011 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byla dne 4. 3. 2015 doručena ústavní stížnost dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí obecných soudů. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. 3. Okresní soud v Hradci Králové rozhodl svým rozsudkem ze dne 10. 3. 2014 č. j. 0 Nc 202/2011-413, 23 P a Nc 217/2011 o svěření nezletilého syna stěžovatele od 1. 4. 2014 a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do střídavé výchovy rodičů s tím, že každý sudý týden v roce bude nezletilý v péči matky a každý lichý týden v roce bude v péči otce. O vyživovací povinnosti rodičů rozhodl okresní soud tak, že otci uložil povinnost přispívat na výživu pro nezletilého V. od 1. 7. 2008 částkou 150 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 31. 3. 2014 částkou 200 000 Kč měsíčně a od 1. 4. 2014 do budoucna a pro dobu po rozvodu manželství částkou 100 000 Kč měsíčně. Částka 30 000 Kč měsíčně je splatná k rukám matky nezletilého a částka 70 000 Kč měsíčně je splatná na účet nezletilého V. Současně soud uložil matce nezletilého povinnost přispívat na výživu nezletilého od 1. 4. 2014 částkou 15 000 Kč měsíčně a od rozvodu manželství rodičů částkou 5 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné k rukám otce. Protože o výživném placeném otcem pro nezletilého V. bylo rozhodnuto zpětně, vypočetl okresní soud i dluh na výživném za období od 1. 7. 2008 do 31. 3. 2014. Tento dluh na výživném celkem v částce 10 160 000 Kč uložil okresní soud otci zaplatit ve dvou splátkách tak, že první splátka ve výši 2 160 000 Kč je splatná do jednoho měsíce po právní moci rozsudku k rukám matky a druhá splátka 8 000 000 Kč je splatná nejpozději ke dni zletilosti syna V. na jeho účet u banky. Každému z rodičů uložil soud povinnost zaplatit polovinu nákladů řízení státu v částce 99 483 Kč. 4. Ústavní stížností napadeným a shora citovaným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že otci byla uložena povinnost zaplatit na dlužném výživném za období od 1. 7. 2008 do 31. 3. 2014 částku 8 000 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet nezletilého syna V. Dále byl rozsudek okresního soudu změněn v části nákladů řízení státu, kdy jejich úhrada byla uložena k tíži otce, a to ve výši 198 967 Kč. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. 5. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Důvodem je především ta skutečnost, že obecné soudy, byť v rámci svého uvážení, vydaly rozhodnutí, která zcela zřejmě překračují smysl a účel zákonných ustanovení o výživném. Tím také zasáhly do majetkové sféry stěžovatele a jeho práva na soukromý a rodinný život. 6. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely při stanovení výše vyživovací povinnosti stěžovatele zejména z toho, že podle zákona (ať již ustanovení § 85 zákona 94/1963 Sb., o rodině, či ustanovení § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Krajský soud také ve svém rozhodnutí poznamenal, že odůvodněné potřeby nejsou tím, nad co by výživné nemohlo být přiznáno, tedy slovy občanského zákoníku zásadně shodná životní úroveň rodičů a dětí předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. 7. Stěžovatel poukazuje na to, že právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů, které je základním určovatelem pro stanovení výše výživného, se v praxi může dostat a také dostává do vzájemného střetu s rodičovskou výchovnou povinností. Objektivně ani subjektivně vzato nemusí být pokaždé v nejlepším zájmu dítěte, aby dítě s bezmeznou samozřejmostí těžilo z vysoké životní úrovně svých rodičů, dosahované jejich vlastní pílí a osobním přičiněním. Navíc to, že rodič dosahuje vysoce nadprůměrných příjmů, ještě nemusí znamenat, že vede i nákladný způsob života. Je osobním subjektivním právem rodičů, aby si zvolili způsob a metody výchovy svých vlastních dětí. Vzato z opačného konce, můžeme hovořit o výchovné povinnosti rodičů, jež je součástí rodičovské odpovědnosti jako souhrnu práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, tělesný, duševní, citový, rozumový a mravní vývoj. Volba vhodného způsobu výchovy konkrétního dítěte se zřetelem na jeho osobnostní vývoj, na jeho vlohy a schopnosti a jejich vhodné rozvíjení tak náleží rodičům. V mnoha případech se rodiče, kteří se osobně přičinili o vlastní vysokou životní úroveň, rozhodli vychovávat své vlastní děti tak, jakoby sami měli jen běžnou životní úroveň, aby tak mohli zdárně rozvinout všechny osobní schopnosti dítěte, naučit je hodnotě a významu peněz a hospodaření s penězi. 8. Stěžovatel zdůrazňuje, že se o syna vždy řádně staral a stará a že se syn na jeho životní úrovni podílel a podílí i bez ohledu na stanovené výživné. Stěžovatel platí synovi různá doučování, jazykové zahraniční pobyty, bere ho s sebou na dovolené a na mnohé své pracovní cesty. I z hlediska materiálního obstarává otec synovi vše, co potřebuje a o co jej syn požádá. Sám nezletilý ostatně v průběhu řízení uvedl, že jak v bydlišti otce, tak v bydlišti matky má k dispozici všechny potřebné věci, včetně oblečení, které mu rodiče nakoupili, a nevzniká proto problém s neustálým stěhováním věcí. Nezletilý v průběhu řízení uvedl, že mu nic nechybí. Stěžovatel také zřídil synovi investiční a kapitálové pojištění, do něhož vložil 3 000 000 Kč a kde má garantovanou cílovou částku 5 000 000 Kč. Žádnou z těchto skutečností však obecné soudy nebraly v úvahu. 9. Kvůli možné kolizi shora označených práv nestačí zkoumat pouze příjmy a výdaje vyživujícího rodiče, ale musí být také brán zřetel na výchovné metody v nejlepším zájmu dítěte. Právo dítěte na výživné tedy musí být chápáno kontextuálně. Navíc i čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte hovoří o právu každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální vývoj. Životní úroveň dítěte se tak odvíjí od nezbytnosti jeho osobního vývoje a z něj odvozených potřeb - tedy nikoliv nutně pokaždé od životní úrovně rodičů. V právu mezinárodním je tak podle stěžovatele měřítkem pro určení výše vyživovací povinnosti rodičů osobní vývoj dítěte. Na rozdíl od českého práva, kde je to životní úroveň rodičů. 10. Stěžovatel je toho názoru, že ustanovení zákona o výživném je třeba vykládat v kontextu obecných zásad soukromého práva (ochrana slabší strany, zákaz zneužití práva na výživné, zákaz použití a výkladu předpisu o výživném v rozporu s dobrými mravy atd.) a samozřejmě také mezinárodních smluv, kterou jsou dle čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky. Při výkladu příslušných ustanovení o výživném nelze právo dítěte na shodnou životní úroveň s rodiči jednostranně vytrhnout z kontextu, aniž by toto právo bylo vykládáno ve smyslu příslušných právních zásad a poměřováno s dalšími subjektivními rodinnými právy. 11. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nebraly v úvahu právo stěžovatele na to zvolit si způsob výchovy svého syna. Jak stěžovatel uvedl ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu, syna se snaží vychovávat tak, aby v něm vytvářel správné sociální, pracovní a intelektuální pr