IV.ÚS 650/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 650/21 ze dne 13. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem, sídlem Bílkova 132/4, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 11 Tdo 1026/2020-392, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2020 č. j. 10 To 62/2020-339 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. prosince 2019 č. j. 9 T 111/2019-319, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se podle okresního soudu dopustil tak, že dne 19. 7. 2018 řídil motorové vozidlo i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel, při spatření policejní hlídky z něj uprchl, a dále přechovával v přihrádce levých předních dveří 21 plastových sáčků s bílou krystalickou látkou obsahující pervitin. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud na základě částečného doznání stěžovatele (o řízení vozidla), výpovědi policistů provádějících dopravní kontrolu a prohlídku vozidla, výpovědi svědkyně S. (druhé uživatelky vozidla) a záznamů o pohybu a telekomunikačním provozu stěžovatelových telefonů. Uvedené důkazy vyvrací stěžovatelovu obhajobu, že o drogách ve vozidle nevěděl a tyto patřily někomu jinému. Drogy byly nalezeny na straně řidiče, okresní soud proto nepovažoval za pravděpodobné, že by patřily svědkovi, cestujícímu jednorázově na straně spolujezdce. Svědkyně S. vozidlo půjčila (neztotožněnému) kamarádovi, přičemž je podle soudu nelogické, aby takové množství drog ve vozidle zanechala, což platí i pro jejího kamaráda. K výslechu svědkyně S. soud uvedl, že ta nejprve odmítla vypovídat, neboť by mohla způsobit trestní stíhání sobě nebo stěžovateli. Toto právo by však mohla využít pouze jako družka stěžovatele, což nebyla schopna uvést. Rovněž sám stěžovatel uvedl, že není s touto svědkyní v takovém vztahu. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil s většinou závěrů okresního soudu. Nesouhlasil však s jeho hodnocením výpovědi svědkyně S. jako věrohodné v tom, že drogy nebyly její. To však nemá vliv na trestní odpovědnost stěžovatele. Krajský soud přisvědčil závěru, že svědkyni nenáleželo právo nevypovídat. Již z výpovědi stěžovatele vyvstaly pochybnosti, zda svědkyně spadá do kategorie osob podle § 100 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Pochybnosti se prohloubily vyjádřením svědkyně samotné. Význam této výpovědi byl však podle krajského soudu v podstatě nulový. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením s tím, že skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b trestního řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat. V této souvislosti konstatoval, že závěry soudů nižších stupňů nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že okresní soud rezignoval na posouzení věrohodnosti stěžovatelovy výpovědi. Za nezákonné považuje užití výpovědi svědkyně S., která po poučení odmítla vypovídat, avšak namísto ukončení výslechu byla k němu následně soudem "dovedena". Svědkyně byla stěžovatelova družka, což jako důvod pro odmítnutí výpovědi postačovalo. Navíc byla zmatená a nerozuměla předmětu trestního řízení. Zde soudy jednaly v rozporu se závěry nálezu ze dne 9. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 955/18 (N 120/90 SbNU 31); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Policejní orgán v přípravném řízení dokonce svědkyni uložil pořádkovou pokutu. Všechny soudy podle stěžovatele nerespektovaly zásadu (sc. pravidlo) in dubio pro reo, neboť s důkazy nakládaly až příliš volně (svévolně). Nevypořádaly se s předloženou obhajobou a nesplnily požadavky kladené na hodnocení důkazů ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Zejména se nevypořádaly s tvrzením, že pouzdro, v němž byla droga nalezena, stěžovateli nenáleží (nenacházely se na něm daktyloskopické stopy). Stěžovatel přitom na rozdíl od svědků nemá větší zkušenosti s distribucí nebo užíváním drog. Nejvyšší soud pak odkazoval na kontext dalších důkazů, avšak takové hodnocení přísluší pouze nalézacímu soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 8. Je to obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto jeho úkolem, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 9. Z uvedených důvodů Ústavní soud nemohl přisvědčit žádné z námitek stěžovatele týkajících se hodnocení provedených důkazů. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že závěry soudů jsou podloženy konkrétními (byť nepřímými) důkazy, které ve svém souhrnu umožňují dospět k logickému závěru o stěžovatelově vině. Krajský soud velmi podrobně hodnotil obsah stěžovatelovy výpovědi, přičemž ji podrobným a logickým odůvodněním označil za nepravdivou. Komplexní a ústavně konformní hodnocení důkazů provedl již okresní soud. Na jeho odůvodnění lze odkázat. Absence nálezů daktyloskopických stop je za této situace podle Ústavního soudu nerozhodná. 10. Za ústavně relevantní lze v obecné rovině hodnotit námitku nezákonně provedeného výslechu svědk