IV.ÚS 652/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 652/06 ze dne 21. 11. 2007 N 202/47 SbNU 613 K náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle § 60 vodního zákona   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 652/06 ve věci ústavní stížnosti R. F. proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2006 č. j. 20 Co 147/2006-387, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vyslovení povinnosti zaplatit částku 10 028,50 Kč, kterou stěžovatel požadoval z titulu náhrady za omezení svého vlastnického práva k pozemku, spočívajícího v průchodu přes tento pozemek za účelem provozu a provádění údržby sousedící malé vodní elektrárny. Výrok II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2006 č. j. 20 Co 147/2006-387 se ruší, neboť tímto rozhodnutím a postupem jemu předcházejícím byla porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a o porušení čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhal ve specifikovaném rozsahu zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud"). 2. Stěžovatel uvedl, že se žalobou domáhal po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výši nájmu obvyklého v místě a čase za pozemky, které mu bez jeho souhlasu a proti jeho vůli zabrali a užívali ke svým podnikatelským účelům - stavbě a provozu malé vodní elektrárny. Okresní soud v Náchodě (dále též "okresní soud") žalobě vyhověl, k odvolání žalovaných však krajský soud shora označeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu, pokud jím byla uložena povinnost žalovaných zaplatit stěžovateli částku 22 800 Kč s úrokem z prodlení, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), neboť žalovaní tuto částku v průběhu odvolacího řízení stěžovateli zaplatili a stěžovatel vzal v uvedeném rozsahu žalobu zpět. Co do úhrady částky 10 028,50 Kč s příslušenstvím rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II) s odůvodněním, že podle ustanovení § 60 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), mohou žalovaní vstupovat na pozemky stěžovatele bez poskytnutí náhrady za omezení jeho vlastnického práva. Ve zbývající části rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III). 3. Stěžovatel označil výklad vodního zákona, jak ho provedl Krajský soud v Hradci Králové, za neodůvodněně extenzivní a upozornil, že omezit vlastníka pozemku v jeho právech "bez náhrady" lze pouze v případech uvedených v ustanovení § 50 písm. e) a § 51 odst. 1 písm. b) vodního zákona; na ostatní povinnosti se dle jeho názoru tzv. bezplatnost užívání nevztahuje. Argumentaci krajského soudu opírající se o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1511/2003 stěžovatel odmítl jako nepodloženou, neboť Nejvyšší soud se zabýval úplatou za využití vodního díla v korytu řeky, o což v jeho věci nešlo. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 137/03 ze dne 18. 11. 2003 (N 135/31 SbNU 199) shrnul, že nevyplacenou, resp. nepřiznanou náhradu za užívání pozemků považoval za bezdůvodné obohacení žalovaných, a upozornil, že tentýž senát Krajského soudu v Hradci Králové v jiném řízení (sp. zn. 20 Co 108/2006) shledal malou vodní elektrárnu provozovanou žalovanými neoprávněnou stavbou podle § 135c občanského zákoníku. 4. Společně s ústavní stížností stěžovatel požádal, aby Ústavní soud zavázal vedlejší účastníky povinností nahradit mu náklady řízení. II. 5. Krajský soud v Hradci Králové, ač vyzván, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil a sdělil, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, svého práva nevyužil. Ústavní soud dovodil souhlas účastníka řízení s upuštěním od ústního jednání za použití ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). 6. Vedlejší účastníci, v řízení před obecnými soudy žalovaní, ve společném podání ze dne 22. 11. 2006 navrhli zamítnutí ústavní stížnosti. Uvedli, že rozsah užívání nemovitostí vlastněných stěžovatelem představuje v průměru jednodenní pěší přístup jedné osoby za účelem kontroly plně automatizovaného provozu malé vodní elektrárny, přičemž dotčené pozemky stěžovatel žádným způsobem nevyužívá; v katastru nemovitostí jsou vedeny jako ostatní plochy, resp. zahrada. Za využívání pozemků pro stavbu malé vodní elektrárny poskytli stěžovateli náhradu ve výši 22 800 Kč a za zřízení věcného břemene ve svůj prospěch zaplatili náhradu 80 000 Kč, což je více než desetinásobek tržní ceny dotčených pozemků. Připomněli, že při stavbě malé vodní elektrárny vycházeli z údajů v katastru nemovitostí, právního názoru stavebního úřadu a reálného stavu držby předmětných nemovitostí. Ze všech těchto skutečností měli za to, že pozemek je ve vlastnictví státu a v užívání tehdejšího Městského národního výboru v Hronově. Vedlejší účastníci dále uvedli, že pro přístup k malé vodní elektrárně využívají jiný pozemek se zřízeným věcným břemenem (p. č. 1704/01 v katastrálním území Hronov), takže přístupem k malé vodní elektrárně bylo dotčeno jen cca 10 m2 stěžovatelových pozemků; úvahu o závažnosti tohoto zásahu do stěžovatelových práv ponechali na Ústavním soudu. K napadenému rozhodnutí uvedli, že krajský soud správně dovodil, že stavba malé vodní elektrárny je stavbou veřejně prospěšnou a přístup k ní je ve veřejném zájmu, neboť ji lze do jisté míry přirovnat k výkonu státní správy v oblasti vodních toků a nakládání s nimi. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastníci dali k úvaze, zda zásah do práv stěžovatele je takového charakteru, aby mu za něj náležela náhrada, a to i s ohledem na čl. 11 Listiny, a zda lze ustanovení § 60 vodního zákona vykládat tak, že vlastníku dotčeného pozemku náleží jiná náhrada, než která je výslovně uvedena v odstavci 2 (tj. náhrada škody). Vyzvali Ústavní soud, aby se zabýval i tím, zda subjektem povinným zaplatit stěžovateli případnou náhradu není stát, neboť dle jejich názoru právě stát rozhodl o zvýhodnění provozovatelů vodních děl při nezbytném přístupu k dílům přes cizí pozemky a ve svém vlastním zájmu (dodržování mezinárodních smluv, zajištění příznivého životního prostředí) rozhodl o preferenci získávání elektrické energie z obnovitelných zdrojů. 7. Na vyjádření vedlejších účastníků stěžovatel reagoval replikou ze dne 8. 3. 2007, ve které zopakoval některá tvrzení uplatněná již v ústavní stížnosti, a dále uvedl, že se dlouhodobě snaží o odstranění neoprávněné stavby malé vodní elektrárny vedlejších účastníků, aby na jejím místě vybudoval vlastní, novou a výkonnější. V tom mu je bráněno, a proto se domáhá náhrady za omezení vlastnického práva. Ústavní soud zaslal repliku stěžovatele vedlejším účastníkům, kteří se k ní nevyjádřili. 8. Na výzvu Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od jednání, stěžovatel ani vedlejší účastníci nereagovali. Ústavní soud tedy předpokládal, že neměli námitky proti rozhodnutí věci bez nařízeného ústního jednání, a to na základě aplikace ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. Protože Ústavní soud od ústního jednání další objasnění věci neočekával, bylo od něj upuštěno podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. III. 9. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 8 C 214/97, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že se stěžovatel žalobou domáhal po vedlejších účastnících vydání bezdůvodného obohacení za užívání části své pozemkové parcely původně označené p. č. 543 v katastrálním území Hronov. Obecné soudy ve věci opakovaně rozhodovaly, až Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 22. 12. 2005 č. j. 8 C 214/97-350 žalobě vyhověl a zavázal vedlejší účastníky povinností zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 32 828,50 Kč se stanovenými úroky z prodlení (výrok I); výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že vedlejší účastníci užívají konkrétně vymezenou část pozemků stěžovatele bez právního důvodu a nehradí za jejich užívání žádnou náhradu. Okresní soud se vyjádřil k nezpoplatnitelnosti užívání té části pozemků, která je přístupovou trasou k malé vodní elektrárně, vyložil, že z ustanovení § 60 vodního zákona nezpoplatitelnost nevyplývá, neboť podmínka "předchozího projednání" uvedená v citovaném ustanovení vodního zákona předpokládá nesporně dohodu o podmínkách, tedy i úplatě za umožnění přístupu; opačný výklad by byl v rozporu s principem ochrany