IV.ÚS 653/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 653/20 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Drahoslavy Veverkové, zemřelé, 2. Ing. Radky Pavlíčkové a 3. Ing. Evy Vašutové, všech zastoupených Mgr. Milošem Sochorem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 91/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2019 č. j. 28 Cdo 3632/2019-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019 č. j. 20 Co 71/2019-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. října 2018 č. j. 10 C 224/2018-35, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a které řádně a včas uplatnilo nárok podle § 5 odst. 1, před tím, než bylo o jeho nároku rozhodnuto nebo než mu bylo vyplaceno vypořádání", za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Řízení se vůči 1. stěžovatelce zastavuje. II. V řízení bude jako s procesními nástupkyněmi 1. stěžovatelky pokračováno s 2. a 3. stěžovatelkou. III. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 3 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelky spolu s ústavní stížností podaly podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení § 3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 212/2009 Sb."), ve slovech "a které řádně a včas uplatnilo nárok podle § 5 odst. 1, před tím, než bylo o jeho nároku rozhodnuto nebo než mu bylo vyplaceno vypořádání". 3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaných soudních spisů ve věcech restitučního a pozůstalostního řízení (viz níže) se podává, že A. V. se stal na základě smlouvy o výměně nemovitostí ze dne 26. 8. 1925 a smlouvy o rozdělení majetku ze dne 26. 8. 1925 výlučným vlastníkem pozemků parc. č. X1, X2 a X3, zapsaných v pozemkové knize obce M. na území Podkarpatské Rusi. Vzhledem k nepříznivé bezpečnostní situaci byl na písemnou výzvu Berní správy v M. ze dne 3. 11. 1938 č. j. 219/pres 1938, spolu se svou ženou Helenou Veverkovou a synem Daliborem Veverkou, nucen odejít z M., když byl jako veřejný zaměstnanec finanční správy v M. vyzván opustit své působiště a hlásit se Ministerstvu financí v Praze o jiné pracovní místo. Byl nucen v obci zanechat dům, který v letech 1925 až 1928 na uvedeném pozemku vybudoval, a užitkový sad, který zde vysadil a užíval. Hodnota dotčených nemovitých věcí činila ke dni 21. 5. 1938 přibližně 120 000 Kčs. Dne 10. 3. 1947 podal Antonín Veverka podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území Podkarpatské Rusi. Rozhodnutí ministerstva financí, Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků, o této přihlášce ze dne 15. 7. 1960 č. j. 1628/60 Stří/Va, bylo vydáno až tři roky po jeho smrti. Tímto rozhodnutím byla sice pozůstalým po Antonínu Veverkovi - Heleně a Daliboru Veverkovým přiznána náhrada ve výši 18 225,10 Kčs za rodinný domek v M. a za pozemek tímto majetkem zastavěný, to však nezmírnilo špatnou finanční situaci jeho syna Dalibora Veverky, který ke starosti o manželku (1. stěžovatelku), a jejich dvě dcery (2. a 3. stěžovatelku, které jsou vnučkami Antonína Veverky) převzal i břímě splácet rodinný dům v B. Kvůli jeho politické neangažovanosti byl navíc převeden z úřednického místa na finančním úřadě, které do té doby zastával, do výroby. 4. Stěžovatelky podaly dne 23. 12. 2013 u vedlejší účastnice žádost o přiznání finanční náhrady podle zákona č. 212/2009 Sb. Ten rozhodnutím ze dne 17. 2. 2014 č. j. MV- 61144-12/OSM-2013 žádost zamítl z důvodu nesplnění podmínky zakotvené v § 3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb. je oprávněnou osobou fyzická osoba, která splňuje zákonem stanovené podmínky. Zemřela-li osoba splňující podmínky podle § 3 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 212/2009 Sb., a byla-li taková osoba v den smrti občanem ČSR, ČSSR nebo ČR, jsou podle § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. dále oprávněnými osobami její manžel a děti za předpokladu, že byli ke dni 1. 10. 2009 státními občany ČR. Pokud není takové osoby podle zákona č. 212/2009 Sb., pak nárok na vypořádání zaniká, což byl posuzovaný případ. 5. Podaný rozklad proti předmětnému rozhodnutí ministr vnitra zamítl rozhodnutím ze dne 19. 5. 2014 č. j. MV-36437-4/VS-2014. 6. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelky domáhaly nahrazení rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 5. 2014 č. j. MV-36437-4/VS-201) tak, že jim podle zákona č. 212/2009 Sb. přísluší peněžitá náhrada v částce 1 181 774,90 Kč za nemovitý majetek zanechaný jejich předchůdcem na území Podkarpatské Rusi (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II). 7. K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 8. K dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud napadeným usnesením jejich dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). 9. Stručně uvedeno, obecné soudy (i s poukazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu) dospěly shodně k závěru, že právní předpisy České republiky konkrétně určují, za který majetek, zanechaný na Podkarpatské Rusi, náleží oprávněným osobám odškodnění. Je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny. Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restituce. Při stanovení rozsahu odškodnění je zákonodárce pouze limitován zákazem libovůle. Vymezil-li tedy zákonodárce rozsah odškodnění zvláštním zákonem, soud je povinen podle něj postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny. K tomu obecné soudy dodaly, že 1. stěžovatelce, jež není vnučkou (dítětem dítěte) původního vlastníka zanechaného majetku, nýbrž jeho snachou, argumentace (o údajné diskriminační povaze podmínky uplatnění nároku jejím předchůdcem) ani neprospívá. II. Argumentace stěžovatelek 10. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že postupem obecných soudů nebyla zaručena ústavní ochrana jejich vlastnického práva v návaznosti na omezení práv jejich předka. Považují za nepřípustné, aby potomci některých původních vlastníků byli zvýhodněni na úkor potomků jiných, kteří se nacházejí v obdobném či totožném postavení. Právní nástupnictví, které je stanoveno v zákoně č. 212/2009 Sb., narušuje princip rovnosti vyplývající z čl. 11 Listiny. Zákon č. 212/2009 Sb. reguluje právní nástupnictví a přiznává přechod nároku na odškodnění některým potomkům původních vlastníků, ale selektivní vyloučení stěžovatelek z okruhu oprávněných osob je v rozporu se zákazem svévole a není postaveno na legitimním základu v ústavní rovině. Podle stěžovatelek nerovnost napříč skupinou osob nacházejících se na pozici vnuků původních vlastníků vnímají jako znaky nepřípustné libovůle, jelikož pro zvýhodnění části skupiny osob nevidí racionální důvod. 11. Mimo to také namítají, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. Nejvyšší soud podle nich akceptoval rozhodnutí městského soudu a nepřipustil podané dovolání k věcnému přezkumu, ačkoliv výklad § 3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. nebyl v jeho dosavadní judikatuře řešen. Nejvyšší soud se dosud nezabýval otázkou interpretace okruhu oprávněných osob, resp. souladu s Ústavou, obsažených v § 3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. po novelizaci zákonem č. 364/2017 Sb. 12. Stěžovatelky dále tvrdí, že z kontextu přijetí novelizace zákona č. 212/2009 Sb. je zřejmé, že jediným důvodem pro restriktivní z