IV.ÚS 653/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 653/24 ze dne 19. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Hudce, zastoupeného Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou, sídlem Koželuhova 4274/8, Prostějov, proti výroku II a III usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2023 č. j. 5 Cmo 131/2023-226, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Mysliveckého spolku X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výroku II a III v záhlaví označeného rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že výroky II a III napadeného rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal určení neplatnosti usnesení Mysliveckého spolku X. ze dne 21. 10. 2018 (dále jen "usnesení spolku"), kterým bylo mimo jiné rozhodnuto o jeho vyloučení ze spolku. Stěžovatel se zároveň domáhal přiznání peněžního zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. Krajský soud stěžovatelem tvrzené důvody pro určení neplatnosti usnesení členské schůze neshledal, a z toho důvodu jeho návrh zamítl usnesením ze dne 18. 8. 2023 č. j. 1 Cm 16/2019-185. Jakožto nárok odvozený zamítl i nárok na přiznání zadostiučinění. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil usnesení krajského soudu, vyslovil neplatnost usnesení spolku a ve zbývající části co do povinnosti zaplatit stěžovateli peněžní zadostiučinění ve výši 50 000 Kč jej výrokem II potvrdil. Vrchní soud připomněl, že řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení podle § 242 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "ObčZ"), je zvláštním případem posuzování platnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 258 ObčZ, a uplatní se tak i pravidla obsažená v § 260 ObčZ. Z toho důvodu je třeba v případě, kdy došlo rozhodnutím k porušení zákona či stanov, zvažovat, zda je naplněn důvod pro vyslovení neplatnosti podle § 260 ObčZ. Podle vrchního soudu byl proces přijímání usnesení spolku stižen formálními vadami. Nelze přitom vyloučit, že by řízení před orgány spolku, bylo-li by prosté formálních vad, vedlo k odlišnému rozhodnutí. Nesplnění povinnosti vrátit (odevzdat) povolenku k lovu, uloženou stěžovateli výborem spolku a posléze i členskou schůzí spolku, pro které byl stěžovatel vyloučen, je sice porušením členských povinností, izolovaně jej ale nelze hodnotit jako závažné. 4. Přesto, že byly podle vrchního soudu dány důvody pro vyslovení neplatnosti usnesení spolku, přiznání finančního zadostiučinění považoval za zjevně nepřiměřené. U spolkových újem může být v konkrétním případě namístě přiznání peněžité kompenzace i ve vyšších částkách, jde však zpravidla o újmy odčinitelné jinak než penězi, zejména omluvou. Stěžovatel přitom nekonkretizoval, jak k částce 50 000 Kč dospěl. Ke stěžovatelem uvedenému znemožnění výkonu myslivosti v blízkosti bydliště došlo zejména v souvislosti s lovem bez povolenky. "Nepřátelské prostředí" má původ ve vzájemných neshodách mezi stěžovatelem a členy statutárního orgánu a případně i částí členské základny spolku, ke kterým dílem přispěl i stěžovatel. Zásah do myslivecké cti není dostatečně závažný pro přiznání finančního zadostiučinění, když stěžovatel realizoval výkon práva myslivosti v jiné honitbě. Vrchní soud také zohlednil, že ačkoliv bylo vyloučení navrhovatele ze spolku shledáno neplatným z formálních důvodů, i z pouhých tvrzení stěžovatele lze uzavřít, že k porušení stanov z jeho strany došlo. 5. Vrchní soud dále výrokem III rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k neúspěchu stěžovatele v požadavku přiznání přiměřeného zadostiučinění posoudil procesní úspěch účastníků jako přibližně stejný. II. Argumentace stěžovatele 6. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí zatížil vrchní soud procesními vadami. K potvrzení správnosti výroku o nepřiznání zadostiučinění přistoupil na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky vůbec neseznámil, nedal jim prostor se vyjádřit a navrhnout provedení dalších důkazů. Nezopakoval dokazování krajského soudu, ammni jej nedoplnil. Vrchní soud neměl dostatečná skutková zjištění pro své právní závěry, ačkoliv stěžovatel řádně označil důkazy k prokázání jeho nároku. 7. Skutková zjištění, ze kterých vrchní soud vyšel, jsou navíc v extrémním nesouladu s jeho právními závěry. Nepřiznání zadostiučinění musí být proporcionální ústavně chráněnému účelu podle § 261 ObčZ. Vrchní soud konstatoval, že pochybení spolku mělo pro stěžovatele závažné právní následky, vyloučením bylo zasaženo do ústavně chráněného práva svobodně se sdružovat a porušení povinností stěžovatelem izolovaně nelze hodnotit jako závažné. Pro nepřiznání relutární náhrady tak nestačí, že stěžovatel neodevzdal povolenku včas, k nedobrým vztahům ve spolku přispěl a zásah do myslivecké cti nebyl závažný (k tomu navíc soudu chyběla dostatečná skutková zjištění). Neodevzdání povolenky navíc jako důvod nepřiznání náhrady nemůže obstát, když stěžovateli bylo předsedou spolku sděleno, že si povolenku může nechat. Vyloučení ze spolku pro stěžovatele znamenalo překážku výkonu všech jeho mysliveckých práv, nikoliv pouze lov zvěře, a to více než pět let. Závěr soudu, že stěžovatel realizoval výkon práva myslivosti v jiné honitbě, nevyplývá z provedeného dokazování. Nákup povolenek k lovu pro komerční odstřel navíc nelze zaměňovat s výkonem práva myslivosti. 8. Vrchní soud navíc nesprávně interpretoval § 261 ObčZ. Stěžovateli vznikla újma výlučně v důsledku neplatného vyloučení ze spolku. Nejsou proto relevantní předchozí vzájemné vztahy ve spolku ani nakupování komerčních povolenek k lovu v soukromé honitbě. Jediným zákonným kritériem pro přiznání přiměřeného zadostiučinění je zásah do základního práva člena. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že u spolkových újem jde zpravidla o újmy odčinitelné jinak než penězi, zejména omluvou příslušného spolkového orgánu. Soud se nezabýval "preventivně-sankční" funkcí požadovaného zadostiučinění. Zásah do práva stěžovatele je civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění tak má odrazovat rušitele od protiprávního jednání. Stěžovatel bude spolkem protiprávně vylučován opakovaně (nově se tak stalo 8. 2. 2024) a bude se u soudu domáhat neplatnosti každého vyloučení, bez možnosti nahrazení vzniklé újmy. 9. Stěžovatel zároveň považuje za excesivní i výrok o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že vrchní soud konstatoval, že přiměřeným zadostiučiněním je samo rozhodnutí o určení neplatnosti, byl stěžovatel úspěšný i co do požadavku na přiznání přiměřeného zadostiučinění. Rozhodování o konkrétní formě a výši zadostiučinění je na úvaze soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumává z pohledu porušení "běžné" zákonnosti nebo nesprávnosti, ale zabývá se toliko tím, zda při aplikaci práva nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) a ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. 12. Ústavní soud opakovaně uvedl, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí