IV.ÚS 655/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 655/20 ze dne 17. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou, sídlem Česká 754/25, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 13 Co 259/2019-725 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. dubna 2019 č. j. 0 Nc 312/2014-666, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé V. B. a 2) D. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 8, čl. 9 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 4. 2019 č. j. 0 Nc 312/2014-666 byla první vedlejší účastnice jako nezletilá (dále jen "nezletilá") odňata ze střídavé péče rodičů a svěřena do péče stěžovatele jako otce, výživné stanovené rodičům pro nezletilou bylo zrušeno a druhé vedlejší účastnici jako matce bylo uloženo platit výživné pro nezletilou od právní moci rozsudku v částce 1 000 Kč měsíčně, byl jí upraven styk s nezletilou každoročně od 1. 7. od 8:00 hodin do 10. 8. do 18:00 hodin, každoročně od pátku předcházejícího jarním prázdninám nezletilé od 16:00 hodin do neděle, kterou jarní prázdniny končí, do 18:00 hodin, každoročně ode dne předcházejícího podzimním prázdninám nezletilé od 16:00 hodin do posledního dne těchto prázdnin do 18:00 hodin, v každém lichém kalendářním roce ode dne předcházejícího vánočním prázdninám nezletilé od 16:00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 18:00 hodin a v každém lichém kalendářním roce ode dne předcházejícího velikonočním prázdninám nezletilé od 16:00 hodin do Velikonočního pondělí do 18:00 hodin, byla upravena práva a povinnosti rodičů v souvislosti s předáváním nezletilé, návrh druhé vedlejší účastnice na udělení souhlasu za stěžovatele se změnou bydliště nezletilé byl zamítnut a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali včasné odvolání oba rodiče. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2019 č. j. 13 Co 259/2019-725 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že nezletilá se odnímá ze střídavé péče rodičů, do níž byla svěřena rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 4. 2015 č. j. Nc 312/2014-152, a svěřuje se do péče druhé vedlejší účastnice. S účinností od právní moci rozsudku byli rodiče zproštěni povinnosti platit výživné pro nezletilou stanovené jim shora citovaným rozsudkem. S účinností od právní moci rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost platit výživné pro nezletilou v částce 5 000 Kč měsíčně vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám druhé vedlejší účastnice, přičemž výživné splatné od právní moci rozsudku do prvního dne měsíce následujícího je stěžovatel povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám druhé vedlejší účastnice. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou každoročně od 1. 7. od 9:00 hodin do 31. 8. do 18:00 hodin a v každém sudém kalendářním roce od prvního dne vánočních školních prázdnin nezletilé od 12:00 hodin do 18:00 hodin dne předcházejícího poslednímu dni těchto prázdnin; druhá vedlejší účastnice je povinna nezletilou ve stanovenou dobu styku stěžovateli předat před svým bydlištěm a po ukončení styku nezletilou na tomtéž místě od stěžovatele převzít. Stěžovateli byla uložena povinnost nezletilou ve stanovenou dobu styku od druhé vedlejší účastnice převzít v místě bydliště druhé vedlejší účastnice a po ukončení styku nezletilou na stejném místě druhé vedlejší účastnici předat. Druhé vedlejší účastnici byl udělen souhlas za stěžovatele změnit bydliště nezletilé z bydliště v České republice na bydliště ve Spojených státech amerických (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a že stěžovatel je povinen zaplatit státu náklady řízení v částce 23 450 Kč na účet okresního soudu (výrok III.). II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu, kterým byla nezletilá svěřena do péče druhé vedlejší účastnice a namítá, že krajský soud nerespektoval stanovisko kolizního opatrovníka a jeho rozhodnutí tak neodpovídá provedenému dokazování ani závěrům znaleckého zkoumání. Krajský soud podle stěžovatele nevzal v úvahu právo rodičů participovat na výchově svých dětí v co nejširší míře a nerespektoval ani zájem nezletilé. Stěžovatel poukazuje na to, že i když byla nezletilá ve střídavé péči, faktickou péči o ni vykonával stěžovatel. Stěžovatel dále poukazuje na to, že svěřením nezletilé do péče druhé vedlejší účastnice se jeho podíl na výchově nezletilé omezí jen na prázdninové měsíce. Stěžovatel namítá, že krajský soud nezjišťoval skutečné poměry druhé vedlejší účastnice ve Spojených státech amerických. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu podle stěžovatele nevyplývá, z jakého důvodu by péče druhé vedlejší účastnice měla být vhodnější než péče stěžovatele a co bude pro nezletilou znamenat diametrálně odlišná změna jazyka a poměrů v dané zemi. 5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí rovněž proti III. nákladovému výroku rozsudku krajského soudu a namítá, že uložení povinnosti, aby uhradil veškeré náklady státu ve výši 23 450 Kč, se mu jeví jako nespravedlivé, když na výsledku tohoto řízení měli zájem oba rodiče a řízení by nebylo vedeno, nebýt jednostranného rozhodnutí druhé vedlejší účastnice žít ve Spojených státech amerických. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 10. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že krajský soud nerespektoval stanovisko kolizního opatrovníka, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde. 11. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závě