IV.ÚS 656/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 656/20 ze dne 30. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti C.Q.E., s. r. o., sídlem Šumavská 416/15, Brno, zastoupené Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, sídlem Arne Nováka 3/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 23 Cdo 2988/2019-387, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Hanácká strojní, s. r. o., sídlem Nadjezdová 605/23, Štěpánov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 13 C 96/2015, se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2017 č. j. 13 C 96/2015-294 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby vedlejší účastnici jako žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 233 238,42 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 3. 2019 č. j. 75 Co 20/2018-364 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud shodně s okresním soudem posoudil smluvní vztah mezi účastníky jako smlouvu o nájmu stroje, nikoliv jako smlouvu o díle, jak dovozovala stěžovatelka. S ohledem na uvedené, krajský soud shodně s okresním soudem uzavřel, že vedlejší účastnice jako pronajímatel stroje nemůže odpovídat za vadnou pokládku asfaltové směsi a tím za stěžovatelce vzniklou škodu spočívající v nákladech vynaložených na odstranění položené vrstvy a položení vrstvy nové, když stěžovatelce pouze pronajala předmětný finišer a nezavázala se samotnou pokládku asfaltové směsi provést. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť krajský soud podle jejího názoru řešil právní otázku možnosti posouzení předběžné otázky charakteru (smluvního typu) žalobou uplatněného nároku s ohledem k již dříve vydanému rozhodnutí jiného soudu, jehož předmětem je posouzení nároku vycházejícího ze stejného právního vztahu založeného mezi účastníky řízení, v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka byla současně toho názoru, že uvedená právní otázka není Nejvyšším soudem řešena konzistentně a dovozovala přípustnost dovolání také z rozdílné praxe Nejvyššího soudu při řešení uvedené právní otázky. Do rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se pak podle názoru stěžovatelky krajský soud dostal i při řešení otázky vymezení totožnosti věci jako předpokladu pro uplatnění zásady res iudicata na posuzovaný případ. 5. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, který posoudil smluvní vztah stěžovatelky a vedlejší účastnice jako smlouvu o nájmu věci, když podle jejího názoru šlo o smlouvu o dílo. Cítil-li se krajský soud být vázán závěry přijatými v řízení vedeném před Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 31 C 333/2014, pak stěžovatelka namítla, že se, byť bylo vedeno mezi stejnými účastníky, nešlo o totožnou věc přinejmenším z důvodu odlišnosti žalobního petitu, kdy v tomto řízení je uplatňován jiný nárok, a navíc platební rozkaz vydaný městským soudem v uvedeném řízení neobsahuje právní posouzení. 6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. 23 Cdo 2988/2019-387 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. 7. Nejvyšší soud především poukázal na požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, který je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury Nejvyššího soudu obligatorní náležitostí dovolání. Tvrzení stěžovatelky, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku však stěžovatelka nedostála, neboť neodkázala na žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl krajský soud ve svém rozhodnutí odchýlit. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci krajským soudem přípustnost dovolání založit nemůže. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka navíc v souvislosti s první v dovolání vymezenou otázkou uvedla jednak, že jde o otázku, která byla krajským soudem vyřešena rozporně s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a současně, že jde o otázku, která není Nejvyšším soudem řešena konzistentně, a proto dovozovala přípustnost svého dovolání rovněž proto, že jde o otázku, která je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena rozdílně. 8. Nejvyšší soud připomněl, že již opakovaně judikoval, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované Nejvyšším soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu je tato otázka rozdílně řešena (srov. např. rozhodnutí ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však stěžovatelka nedostála, neboť ve svém dovolání neuvedla žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla stěžovatelkou formulovaná otázka řešena rozdílně. Současně však takto formulovaná otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání též proto, že stěžovatelka v dovolání uvedla, že má za to, že jsou u jedné otázky dány dva ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. I v případě správné formulace zákonného kritéria nelze k řešené otázce zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, neboť ta se z povahy věci vzájemně vylučují. 9. Nejvyšší soud dále uvedl, že nemohl přihlédnout k podání stěžovatelky ze dne 8. 8. 2019, jímž doplnila své dovolání, neboť stěžovatelka tak učinila po lhůtě určené k podání dovolání, která uplynula dne 25. 6. 2019 (§ 240 a § 241b odst. 3 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatelky 10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve svém dovolání dostatečně určitě vymezila právní otázky, které krajský soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a naplnila podmínky vymezované § 237 o. s. ř. Podané dovolání nebylo dovoláním blanketním, jež by postrádalo údaj o tom, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadáno rozhodnutí krajského soudu, a nebylo ani podáním pouze mechanicky citujícím text § 237 o. s. ř., či některou jeho část. Stěžovatelka navíc své dovolání podáním ze dne 8. 8. 2019 doplnila tak, že otázky, které vymezila k dovolacímu přezkumu, dále rozvedla a argumentačně doplnila, přičemž poukázala i na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Vymezení dovolacího důvodu a označení předpokladů přípustnosti dovolání zůstalo i po doplnění dovolání beze změny a stěžovatelka pouze doplnila svoji argumentaci k nesprávnosti posouzení těchto otázek. Nejvyšší soud k tomuto doplňujícímu podání nepřihlédl, když konstatoval, že bylo učiněno po lhůtě určené k podání dovolání podle § 240 o. s. ř., resp. § 241b odst. 3 o. s. ř. 11. Nejvyšší soud posoudil jako vadu stěžovatelčina dovolání, že při vytknutých otázkách, není explicitně uvedeno, ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu je příslušná otázka řešena rozdílně. Stěžovatelka má za to, že specifikace takových rozhodnutí Nejvyššího soudu není pro naplnění podmínek přípustnosti dovolání nezbytná, když i Ústavní soud například v nálezu soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607) takový požadavek shledává pro posuzování bezvadnosti dovolání za odraz přílišné formálnosti. 12. Stěžovatelka připouští, že dovolatele tíží povinnost obeznámit se s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se řešení právní otázky předkládané Nejvyššímu soudu k přezkoumání a své dovolání opřít o některý z předpokladů přípustnosti dovolání formulovaný v § 237 o. s. ř., má však za to, že dovolateli nelze klást za povinnost činit závěry k ustálenosti rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení takové otázky s důsledky posouzení dovolání jako vadného v případě nesprávného zařazení otázky pod někter