IV.ÚS 656/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 656/21 ze dne 13. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 30 Cdo 2984/2020-487, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se spolu se svou družkou (společně též jako "žalobci") u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejší účastnici zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 43/2012, a to stěžovatel v částce 580 000 Kč s příslušenstvím a jeho družka v částce 200 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 6. 2019 č. j. 27 C 49/2016-358. K odvolání žalobců potvrdil uvedený rozsudek obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. 12 Co 329/2016-405. 3. Žalobci proti němu brojili dovoláním, v němž mimo jiné formulovali tři otázky, při jejichž řešení se městský soud podle nich odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). 4. Zaprvé se měl městský soud při řešení otázky "zda relutární forma náhrady je v případě nezákonně vedeného trestního stíhání základní a zásadně přiznávanou formou reparace" odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773). Zadruhé se městský soud měl odchýlit od nálezové judikatury Ústavního soudu reprezentované nálezy ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567) či ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581) při řešení otázky, zda "je zrušení příkazu k domovní prohlídce pro nezákonnost nezbytnou podmínkou proto to, aby byla osobě touto domovní prohlídkou dotčené přiznána náhrada nemajetkové újmy v případě, že trestní řízení skončilo jinak než odsuzujícím rozsudkem". Zatřetí žalobci namítali rozpor rozsudku městského soudu s rozsudkem ESLP ve věcech Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018 č. 10092/13, 20708/13, 22455/13, 61245/13, 61482/13, 22520/14 a 13258/15 (dále jen "rozsudek Žirovnický II"). 5. Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. 6. K dovolací námitce uvedené zaprvé Nejvyšší soud uvedl, že se městský soud neodchýlil od "závěrů vtělených" do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 3514/2017-232 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 4085/18. Tato námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže. K dovolací námitce uvedené zadruhé Nejvyšší soud uvedl, že Ústavní soud se skutečně v obecné rovině přiklonil k závěru, že ukáže-li se v kterékoli fázi trestního řízení, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, je třeba za vadné považovat veškeré úkony provedené v trestním řízení. Z takto formulovaných závěrů však nelze bez dalšího odvozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení, ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. K obdobnému závěru přitom Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 30 Cdo 970/2020. K dovolací námitce uvedené zatřetí Nejvyšší soud uvedl, že rozsudek Žirovnický II se týkal výlučně délky tzv. kompenzačního řízení, nikoli trestního řízení. Optikou ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ani nelze vycházet z určité abstraktní, předem dané délky řízení, jež je pokládána za nepřiměřenou; přihlíží se ke konkrétním okolnostem individuální věci (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že ve svém dovolání namítl rozpor judikatury Nejvyššího soudu s recentní judikaturou Ústavního soudu týkající se náhrady nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní stíhání, když dovolací námitky uvedené shora formuloval tak, že městský soud vyšel v rozsudku napadeném dovoláním z právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, podle nějž "forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, mělo-li by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce dostat". Tento právní názor však překonal Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3183/15. Z jeho bodu 46 se podává, že "je věcí státu, aby nesl odpovědnost stejně důsledně, jak očekává od svých občanů, a stejně zjevně, jak nesprávný postup zahajoval". Z jeho bodu 49 se dále podává, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), zavazuje stát absolutně a je nezbytné, aby pochybením vzniklou újmu nahradil v maximální možné míře. Nejvyšší soud uvedené rozhodnutí nezohlednil toliko s odkazem na svoje jiné rozhodnutí a na jiné usnesení Ústavního soudu (sub 6), jež však nálezovou judikaturu překonat nemohou. 8. Dále stěžovatel tvrdí k odůvodnění odmítnutí dovolací námitky uvedené shora zadruhé, že jím odkazovaný právní názor Ústavního soudu se v judikatuře ustálil; stěžovatel trvá na rozporu dovoláním napadeného rozhodnutí s jím odkazovanou judikaturou (sub 4). Z ní se podle stěžovatele podává, že nepotvrdí-li se v průběhu trestního řízení původní podezření orgánů činných v trestním řízení, že osoba, proti níž se trestní stíhání vede, spáchala trestný čin, je nutné hledět na usnesení o zahájení trestního stíhání do jeho skončení a na ně navazující trestní řízení jako na nezákonné. Podle stěžovatele tak zrušení úkonu v trestním řízení pro nezákonnost nutným předpokladem pro náhradu nemajetkové újmy není; postačí, neprokáže-li se původní podezření, že osoba trestný čin spáchala. Naposledy Ústavní soud obdobně rozhodl nálezem ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci jde přitom o příkaz k domovní prohlídce, který sice nebyl zrušen pro nezákonnost, ovšem provedení úkonu mělo "devastující dopad do jeho pověsti v místě tehdejšího bydliště" a negativně se projevilo v jeho psychické sféře. 9. Konečně stěžovatel tvrdí k vypořádání dovolací námitky Nejvyšším soudem uvedené shora zatřetí, že Nejvyšší soud se v argumentaci míjí s kontextem odkazovaného rozsudku Žirovnický II. Je přitom zjevné, že "šestileté jednoinstanční trestní řízení" je mimo specifické situace nepřiměřeně dlouhé; v jeho věci přitom šlo o "téměř 6,5 roku". Nadto skončilo-li trestní řízení v jeho věci zprošťujícím rozsudkem, náleží mu právo na náhradu nemajetkové újmy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnos