IV.ÚS 657/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 657/15 ze dne 20. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. H., , t. č. Věznice Rýnovice, 466 01 Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 8 Tdo 1208/2014-59, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. 1 Tmo 16/2013-2091 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 29. 7. 2013 č. j. 52 Tm 3/2012-1970, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 11. 3. 2015 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestním řízení. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, soudu pro mládež, sp. zn. 52 Tm 3/2012, vyplynulo, že krajský soud po provedeném dokazování uznal stěžovatele vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spojení s § 140 odst. 1, 3 písm. a) téhož zákona, kterého se podle skutkové věty rozsudku dopustil dne 7. 8. 2011 v době kolem 13.37 hod. v baru Synot Tip v Novém Boru tím, že (shrnutě vyjádřeno) společně s dalšími spoluobviněnými ml. Petrem K. (jedná se o pseudonym), ml. Jiřím K. (jedná se o pseudonym), A. S. a J. Ž. za použití mačety a předmětů tyčovitého tvaru, údery pěstmi a kopů nohou fyzicky napadli poškozené Jana K.(jedná se o pseudonym) , Libora H.(jedná se o pseudonym), Martina K. (jedná se o pseudonym) a Adama J. (jedná se o pseudonym), konkrétně stěžovatel napadl mačetou poškozené Martina K. a Jana K. a to způsobem v rozsudku podrobně popsaným. Krajský soud odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu i dalších spoluobviněných. V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání všech obviněných a odvolání příslušného státního zástupce přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo. Ve vztahu ke stěžovateli zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a při nezměněném výroku o vině stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud dále rozhodl i ohledně obžalovaných A. S. a ml. Petra K.; A. S. byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, věc ml. Petra K. byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání státního zástupce směřující proti výrokům napadeného rozsudku ve vztahu k ostatním obžalovaným, stejně jako odvolání stěžovatele, A. S., J. Ž. a ml. Jiřího K. odvolací soud zamítl jako nedůvodná. Dovolání stěžovatele, stejně jako dovolání ml. Jiřího K., A. S. a J. Ž., Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že byl odsouzen za jednání, které nebylo po právní stránce správně posouzeno. Zpochybnil správnost skutkových zjištění soudu, neboť řada z nich byla dle jeho názoru založena na nepodložených domněnkách, spekulacích a fabulacích, provedené důkazy byly hodnoceny v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákoníku, řada z nich byla hodnocena účelově v jeho neprospěch. Konkrétně závěr soudu, že obvinění vnikli do baru po předchozí domluvě, stěžovatel označil jako ničím nepodloženou domněnku, neboť neexistovala žádná dohoda o tom, kdo, koho a jak napadne. Pokud šlo o závěr, že útok proti poškozeným byl veden s vědomím, že jim svým jednáním mohou způsobit smrt, stěžovatel poukázal na lékařské zprávy a znalecké posudky, podle kterých byla zranění poškozených Jana K. a Martina K. hodnocena jako prostá, způsobená násilím střední intenzity. To nenasvědčuje jednání v úmyslu někoho usmrtit a stěžovatel má za to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno maximálně pouze jako pokus těžké újmy na zdraví s nižší trestní sazbou. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dodal, že dokazováním nebylo prokázáno, že by na Martina K. zaútočil mačetou, dal mu pouze ránu pěstí, takže mu nemůže být kladeno za vinu bodné či sečné zranění, které poškozený utrpěl; svoje odsouzení stěžovatel označil za exemplární potrestání s ohledem na výraznou medializaci celé věci. Stěžovatel též nesouhlasil s odlišným hodnocením jeho podílu na celém útoku, jak k němu dospěl Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud, a vytkl jim, že nepřihlédly ke znaleckému posudku, ze kterého vyplývá jeho silná fixace na jeho rodinu a snížení (byť nepodstatně) ovládacích schopností. Výši trestu odnětí svobody stěžovatel označil za nepřiměřenou, uloženou v důsledku přepínání trestní represe i s přihlédnutím k již výše zmíněné medializaci věci. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a tresu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé. V projednávané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., zejména dokazování (§ 89 a násl. tr. ř.) a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v jeho trestní větvi. Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 200, U 22/38 SbNU 579) vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Uplatněnou argumentací stěžovatel míří do třetí základní skupiny vad důkazního řízení, zahrnující situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. situaci, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, N 127/65 SbNU 645, nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012, N 110/65 SbNU 491, nález sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011, N 114/61 SbNU 669, nález sp. zn. I. ÚS 2227/10 ze dne 16. 3. 2011, N 47/60 SbNU 547, nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010, N 43/56 SbNU 479, a další). Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty, jimiž je odůvodňován tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zji