IV.ÚS 657/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 657/20 ze dne 24. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Dirhana, zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2019 č. j. 72 C 192/2017-168, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Statutárního města Brna, sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastník se návrhem na zahájení řízení doručeným Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") dne 9. 6. 2017 domáhal po stěžovateli zaplacení částky 1 920 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nároku na zaplacení požadované částky představující úhradu za odtah vozidla, jehož je stěžovatel provozovatelem, při blokovém čištění dne 21. 10. 2016 a cenu za uložení vozidla na záchytném parkovišti (úhrada za dokončený odtah ve výši 1 487,60 Kč bez DPH, cena za uložení vozidla ve výši 99,17 Kč bez DPH). Městský soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2019 č. j. 72 C 192/2017-168 žalobě vedlejšího účastníka v plném rozsahu vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 1 920 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky ve výši 1 920 Kč ode dne. 25. 10. 2016 do zaplacení. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 10 927 Kč. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu statutární města nemají nárok na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem v soudním řízení. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12, ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 a ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 aj. Podle stěžovatele městský soud zmíněnou judikaturu Ústavního soudu nerespektoval a bez bližšího odůvodnění přiznal vedlejšímu účastníku nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 10 927 Kč. K samotné žalované částce ve výši 1 920 Kč pak stěžovatel dodal, že je přesvědčen, že i kdyby byl nárok na náhradu škody vedlejšího účastníka oprávněný, není mu možné přiznat úhradu daně z přidané hodnoty, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 25 Cdo 3039/2011. V postupu městského soudu proto stěžovatel spatřuje porušení jeho základních práv vyjádřených v čl. 36 odst. 1 Listiny. 4. K porušení čl. 37 odst. 3 Listiny došlo podle stěžovatele tím, že městský soud určil výši škody na základě interního dokumentu vedlejšího účastníka (tj. usnesení Rady města Brna č. R6/085), kde navíc byly uvedeny pouze maximální ceny za odtah, a že nebyla nijak vyčíslena a doložena skutečná škoda, která vedlejšímu účastníku v souvislosti s provedeným odtahem vznikla, čímž došlo k nedůvodnému zvýhodnění vedlejšího účastníka. 5. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že předmětné opatření obecné povahy v daný den v daném místě nezakazovalo dočasné stání vozidel na místní komunikaci a pokud městský soud tvrdí, že stěžovatel porušil Opatření obecné povahy Úřadu městské části města Brna, Brno-sever ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. STU/04/008304/16/Suk, porušil tím jeho základní lidská práva vyjádřená v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Současně poznamenal, že nesouhlasí s argumentací Ústavního soudu ohledně tzv. bagatelních pohledávek (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 3394/11) a má za to, že by Ústavní soud měl v tomto ohledu svůj názor přehodnotit. Přitom poukázal na okolnost, že vedlejšímu účastníku byla přiznána náhrada nákladů řízení v částce 10 927 Kč, což již překračuje hranici bagatelnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že vedlejšímu účastníku řízení neměly být přiznány náklady právního zastoupení v celkové výši 10 927 Kč, neboť statutární města nemají nárok na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem v soudním řízení. K tomu odkázal na četnou judikaturu Ústavního soudu uvedenou výše. 9. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že jím citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, ale i mnohá další [např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715), nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) aj.] se ustálila na závěru, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv v této oblasti přenášel na advokáta. Pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených, ledaže by šlo o nějakou z judikovaných výjimek (např. velmi specializovaná, obtížná či dosud neřešená problematika, spor s cizím prvkem vyžadující znalost zahraničního práva apod.). Tato judikatura byla následně vztažena i na statutární města [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449) aj.]. 10. Podle rozhodovací činnosti Ústavního soudu však samotná pře o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Na stranu druhou Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. 11. Podstatná je z hlediska posuzované věci skutečnost, že částku ve výši 10 927 Kč lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1744/18, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007 III. ÚS 748/07, nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I