IV.ÚS 659/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 659/21 ze dne 27. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti Alexandry Střelcové, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3 - Vinohrady, proti výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 91 Co 258/2020-538 a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. března 2020 č. j. 22 C 99/2016-463, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou podáním ze dne 6. 4. 2021, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení shora označených rozsudků civilních soudů v rozsahu, jak jimi bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 192 EX 1/15 proti povinnému Miroslavu Papíkovi bylo z podnětu oprávněného Ing. Igora Střelce nařízeno dne 22. 4. 2015 vyklizení nemovitosti na adrese X. V době vyklízení se povinný v domě nezdržoval, vykonavatel soudní exekutorky zde zastihl jen manželku, syna a dceru (stěžovatelku) oprávněného. Vykonavateli byl znám jejich vztah k oprávněnému, otázku, zda mají být z nemovitosti vyklizeni, však nesprávně vyhodnotil, spoléhaje na telefonické sdělení oprávněného, že další osoby nemají v domě co pohledávat. V předmětný den byla stěžovatelka z domu o rozloze několika stovek metrů čtverečních, ve kterém měla svůj pokoj a žila v něm od r. 2003, vystěhována jen s osobními věcmi do bytu o velikosti 1+1. 3. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím. Požadovala zadostiučinění za psychické vypětí v důsledku šoku a stresu při vykázání z domu ve výši 480 000 Kč a zadostiučinění za újmu způsobenou oddělením (odloučením) stěžovatelky od držby movitých věcí, a to piana Petrof s klavírní židlí, televize LCD Sony a multifunkční tiskárny HP 6112 (dále jen "movité věci") ve výši 20 000 Kč. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ve věci samé rozhodoval opakovaně; jeho rozsudek ze dne 5. 6. 2017 č. j. 22 C 99/2016-257, jímž žalobu zamítl, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Po doplnění dokazování obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu ve zbývajícím rozsahu ohledně požadavku na přiměřené zadostiučinění ve výši 490 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud dospěl k závěru, že se soudní exekutorka Mgr. Veronika Jakubovská, Exekutorský úřad Kutná Hora, dopustila nesprávného úředního postupu, když vyklidila stěžovatelku z nemovitosti, ačkoli ta své právo k nemovitosti od osoby povinného neodvozovala, exekuční titul, na jehož základě byla nemovitost vyklizena, se na ni nevztahoval, a proto nebyla ani povinna prokazovat jakékoli právo k užívání nemovitosti. Nesprávný úřední postup přivodil stěžovatelce stres z náhlé změny a opuštění domova, z narušení soukromí a citelného psychického zasažení. Při úvaze o formě a výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vycházel ze srovnání s újmou, kterou může přivodit domovní prohlídka, zohlednil délku narušení soukromí stěžovatelky, vzal v potaz potíže, které byly v řízení prokázány, nicméně zmínil i velmi špatné rodinné vztahy, kdy vyklizení stěžovatelky bylo současně vyvrcholením rodinných hádek, což však nelze přičítat k tíži vedlejší účastnice. Obvodní soud naopak neshledal, že stěžovatelce vznikla újma v souvislosti s odloučením od jí označených movitých věcí. Konstatoval, že tyto byly v rámci exekučního řízení nejprve zahrnuty do soupisu movitých věcí, ze kterého byly následně vyloučeny, neboť bylo nesporné, že nepatří povinnému, a od 15. 5. 2015 jsou v držení otce stěžovatelky, navíc se stěžovatelka jejich vydání po otci žalobou na vydání věci nedomáhala, ani neprokázala, že je jejich vlastníkem. 5. Odvolání obou účastnic městský soud posoudil jako nedůvodná. V záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud považoval skutková zjištění a právní závěry obvodního soudu vztahující se k nesprávnému úřednímu postupu soudní exekutorky při vyklizení nemovitosti, ke vzniku nemajetkové újmy stěžovatelky a k odškodnění újmy v penězích v určené výši, za správné, stejně jako závěr o tom, že stěžovatelce nebyla způsobena žádná újma v souvislosti s odloučením od movitých věcí. Existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudní exekutorky a újmou stěžovatelky podle městského soudu vylučovalo zahrnutí věcí do soupisu movitých věcí jako věcí povinného, což nelze označit za nesprávný úřední postup. 6. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním směřujícím toliko do výroku I. rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku v bodu II. v části zamítající žalobu ve výši 470 000 Kč s příslušenstvím. O dovolání dosud nebylo rozhodnuto. II. Argumentace stěžovatelky 7. Po rekapitulaci průběhu a výsledků řízení, vztahujících se k rozhodnutí o nároku za nemajetkovou újmu způsobenou odloučením od movitých věcí, stěžovatelka vytkla městskému soudu, že se nezabýval její argumentací, jíž zpochybnila důvody pro nepřiznání nároku. Z odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé, z jakého důvodu považoval za správný závěr obvodního soudu, podle kterého stěžovatelce nevznikla újma proto, že se vydání věcí po svém otci nedomáhala, resp. že neprokázala jejich vlastnictví. Důvodem odloučení nebyl pouze soupis movitých věcí, ale především její vyklizení z domu. Stěžovatelka vytkla městskému soudu i překvapivost jeho rozhodnutí, neboť městský soud neshledal příčinnou souvislost mezi nemajetkovou újmou a odloučením od věcí v tom, že věci byly pojaty do soupisu movitých věcí, který nemůže být nesprávným úředním postupem. S touto argumentací stěžovatelka nesouhlasí, neboť dle jejího názoru z judikatury [s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2906/12 ze dne 16. 7. 2013 (N 121/70 SbNU 91)] nevyplývá, resp. není paušálně vyloučeno, že by soupis movitých věcí nemohl být nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka připomněla, že součástí žalobních tvrzení bylo i to, že vykonavatel dobře věděl, že žádné věci v domě nepatří povinnému, čemuž ostatně nasvědčuje skutečnost, že movité věci z domu neodstranil, naopak je tam ponechal a fakticky převedl do držby oprávněného. Tímto tvrzením a s ním spojenými skutkovými zjištěními se městský soud nezabýval. Stěžovatelka podrobila kritice i závěry obvodního soudu, že příčinou odloučení od movitých věcí je to, že se jejich vydání nedomáhala, které označila za nelogické a nesmyslné, zaměňující příčinu a následek. Uvedla, že zaslala otci výzvu k vydání věcí, ale jejich vydání se soudní cestou nedomáhala, aby neeskalovala vyhrocené rodinné vztahy, naopak chtěla vytvořit lepší podmínky pro dohodu a celkové uklidnění situace. Tento legitimní důvod nebyl vyvrácen, přesto obvodní soud v podstatě konstituoval povinnost domáhat se neprávem odňatých věcí u soudu jako předpoklad přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, resp. konstituoval zánik práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené státem pro případ, že se poškozený těchto věcí po třetí osobně soudně nedomáhá. Taková konstrukce však nemá oporu v zákoně. Pokud obvodní soud považoval za důvod nepřiznání náhrady nemajetkové újmy za oddělení od movitých věcí to, že stěžovatelka neprokázala vlastnické právo k nim, pak stěžovatelka namítla, že měla být soudem poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Vlastnické právo k movitým věcem však tvrdila ve své účastnické výpovědi, což svědecky potvrdili i matka, bratr a otec. 8. K rozhodnutí obvodního soudu o