IV.ÚS 66/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 66/06 ze dne 9. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky E. T., zastoupené JUDr. M. F.,o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 3. 2005, č.j. 5 C 310/2004-42, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č.j. 30 Co 450/2005-62, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 2. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně dne 17. 2. 2006 doplněný podáním stěžovatelky datovaným dnem 10. 2. 2005, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví nadepsaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ve věci stěžovatelky v postavení žalobkyně proti J. F. v postavení žalovaného, o určení povinnosti vytápění pronajatých nebytových prostor, pod výrokem I. zastavil předmětné řízení, pod výrokem II. vrátil stěžovatelce soudní poplatek a pod výrokem III. určil povinnost stěžovatelky uhradit žalovanému na nákladech řízení částku 6.350 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") poté svým usnesením ze dne 31. 10. 2005 k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 30. 3. 2005 v odvoláním napadaném výroku III. a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. V petitu své ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně uvedla, že se dožaduje zrušení výroku III. napadaného usnesení okresního soudu a celého napadaného usnesení krajského soudu. Stěžovatelka se domnívala, že napadanými rozhodnutími obecných soudů byla zasažena její ústavně zaručená práva, právo na spravedlivý proces a právo na soudní a jinou právní ochranu, jež plynou z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve Ústavnímu soudu předestřela průběh řízení před obecnými soudy, jenž předcházel vynesení napadaných usnesení okresním a krajským soudem. Stěžovatelka tak Ústavní soud uvědomila, že dne 22. 7. 2004 byla J. F.vypovězena smlouva o nájmu nebytových prostor sjednaná mezi stěžovatelkou a J. F. dne 11. 1. 2002. V reakci na takovéto konání J. F. stěžovatelka dne 19. 10. 2004 podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi, o níž bylo jednáno před okresním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 309/2004, a žalobu na určení povinnosti vytápění pronajatých nebytových prostor, o níž bylo jednáno před okresním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 310/2004. V mezidobí, přesně dne 22. 12. 2004, však J. F. vyvolal spor o vyklizení nebytových prostor stěžovatelkou, který byl ukončen vydáním rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 3. 2005, č.j. 8 C 382/2004-42, jímž okresní soud žalobu J. F., aby stěžovatelka byla uznána povinnou vyklidit pronajaté nebytové prostory, zamítl. Na tomto podkladě pak stěžovatelka dne 25. 3. 2005 vzala obě své žaloby ze dne 19. 10. 2004 zpět. S ohledem na takto konstatované stěžovatelka tvrdila, že v její záležitosti bezpochyby došlo k naplnění podmínek ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť její žaloba byla podána důvodně, o čemž svědčí rozsudek okresního soudu ze dne 23. 3. 2005, č.j. 8 C 382/2004-42, přičemž jako příčina zpětvzetí žalob stěžovatelkou vystupovalo chování J. F., který tak byl onou osobou zavinivší, že řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 310/2004 muselo být zastaveno. Pokud tedy obecné soudy zavázaly stěžovatelku k povinnosti nahradit J. F. jeho náklady řízení, dopustily se tímto nesprávného právního posouzení její věci. Argumentaci v tomto směru stěžovatelka ve své ústavní stížnosti blíže rozvedla. Stěžovatelka dále namítala, že J. F. nebylo možno přiznat náhradu nákladů právního zastoupení, jelikož v jejich záležitosti neproběhlo žádné soudní jednání. Advokátem tudíž nebyla poskytnuta žádná právní pomoc vůči J. F. a tomuto tak není co nahrazovat. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spisy Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 5 C 309/2004, sp. zn. 5 C 310/2004. Při jejich prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti. II. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá právní závěry obecných soudů, k nimž tyto dospěly v její záležitosti, a to s tím, že okresní a krajský soud její právní věc nesprávně právně posoudily, neboť v této nebylo namístě zavazovat stěžovatelku k náhradě nákladů řízení J. F., nelze než označit toto jednání stěžovatelky jako její polemiku s obecnými soudy ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí obecnými soudy v té podobě, jak ony učinily. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatelky shledán. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, na jakém základě stanovily stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení J. F., z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru, dle něhož v souzené záležitosti nenastala situace předpokládaná v ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu (zejm. č.l. 63-64). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. Krajský soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2005 mimo jiné uvedl, že: "V projednávané věci žalobkyně před soudem prvého stupně ani v odvolání netvrdila, že by ji ke zpětvzetí žaloby vedla skutečnost, že žalovaný začal zabezpečovat jí požadované služby související s nájmem nebytového prostoru, konkrétně vytápění. Naopak jako důvod zpětvzetí žaloby uvedla, že pravomocně v její prospěch skončilo jiné řízení, v němž se žalovaný domáhal jejího vyklizení z předmětných nebytových prostor. Z úspěchu či neúspěchu v tomto dalším sporu o vyklizení však nelze dovozovat důvodnost žaloby v dané věci. V této věci soud prvého stupně zcela správně vycházel z toho, že se nejednalo o důvodně podanou žalobu, která byla vzata zpět pro chování žalovaného (tedy proto, že by žalovaný vyhověl požadavkům žalobkyně vyjádřeným v žalobním petitu), ale že z procesního hlediska žalobkyně zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení." (č.l. 63-64). K takto naznačenému konstatování krajského soudu Ústavní soud připojuje, že toto vnímá jako ústavně souladné a věcně přiléhavé. Samotnou citaci z napadaného usnesení krajského soudu, jak byla v předchozím učiněna, pak Ústavní soud považuje za plně postačující reakci k výhradám stěžovatelky stran nesprávného právního posouzení její věci obecnými soudy. V této části tak Ústavní soud uzavírá, že do práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu, nemůže být zasaženo tím, že obecné soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, což je ovšem případ nyní posuzované věci. Předkládá-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tu námitku, dle níž J. F. nevznikly žádné náklady řízení před okresním soudem a zavázání stěžovatelky k povinnosti uhradit J. F. na nákladech řízení částku 6.350 Kč je tudíž nesprávné, touto se Ústavní soud nemohl zabývat. Řízení o ústavní stížnosti je totiž ovládáno zásadou subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tento požadavek ovšem není možno posuzovat výhradně z hlediska formálního, tedy nelze vyžadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale také z hlediska obsahového, tedy je nutno vyžadovat např. navrhování provedení důkazů či namítání případný