IV.ÚS 662/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 662/05 ze dne 12. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze, Letenská 15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 1. 2003, č.j. 9 C 1810/95-223, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2004, č.j. 22 Co 409/2003-258, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2005, č.j. 28 Cdo 1432/2004-322, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 10. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se Fond národního majetku České republiky (dále jen "Fond národního majetku ČR") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") v právní věci N. V. v postavení žalobkyně proti žalovanému Stavby a montáže Praha, s.p., o uzavření dohody o vydání věci, rozhodl, že v řízení bude pokračováno s Fondem národního majetku ČR. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") následně svým usnesením ze dne 6. 1. 2004 k odvolání Fondu národního majetku ČR napadané usnesení soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak svým usnesením ze dne 28. 6. 2005 odmítl dovolání Fondu národního majetku ČR pro jeho opožděnost a určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Zákonem č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností k 1. 1. 2006 zrušen Fond národního majetku ČR. Dnem jeho zrušení vstoupil do všech jeho práv a povinností z právních vztahů, jichž byl Fond národního majetku ČR účastníkem, stát, přičemž v těchto právních vztazích jedná jménem státu Ministerstvo financí. Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, jedná v řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti v případech, kdy podaná ústavní stížnost souvisí s věcí týkající se majetku státu, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. 2. Stěžovatelka se domnívala, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy byla porušena její základní práva, právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), obecné soudy nadto v předmětné právní záležitosti nepostupovaly způsobem, který stanoví zákon, což však odporuje ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. 3. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka poté, co Ústavnímu soudu popsala průběh řízení před obecnými soudy, zaměřila na vymezení protiústavnosti napadaného usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru stěžovatelka uvědomila Ústavní soud, že již dne 26. 11. 2002 byla okresnímu soudu předložena procesní plná moc, jíž Fond národního majetku ČR zplnomocnil JUDr. R. K., advokáta se sídlem v Praze, Podolské nábřeží 9/28, k zastupování před okresním, příp. i odvolacím a dovolacím soudem, ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1810/95. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR jako opožděné odmítl dovolání podané Fondem národního majetku ČR dne 15. 4. 2004, a to za situace, kdy napadané usnesení krajského soudu bylo doručeno nejprve odvolateli a následně dne 27. 2. 2004 také JUDr. K., učinil takto Nejvyšší soud ČR v rozporu s ustanovením § 45c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), při nerespektování své konstantní judikatury reprezentované např. rozhodnutími ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 22 Cdo 215/98, ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2277/2001, ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2722/99, z níž plyne, že má-li účastník řízení zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se rozhodnutí pouze tomuto zástupci; jestliže byla soudu před doručením rozhodnutí předložena procesní plná moc zástupce, doručení takovéhoto rozhodnutí přímo účastníku je neúčinné a z hlediska počátku běhu dovolací lhůty zcela bezvýznamné. V dalším stěžovatelka připojila rovněž své výhrady vůči napadaným rozhodnutím soudů I. a II. stupně a úvahy, v nichž Ústavnímu soudu předestřela, jakým způsobem by měla být právní záležitost vedená u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1810/95 řešena a rozhodnuta. 4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 9 C 1810/95. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti. 5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na napadaná rozhodnutí obecných soudů, při jejichž vydávání tyto postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy. Krajský soud v rámci svého vyjádření oznámil Ústavnímu soudu, že námitky stěžovatelky směřující vůči napadanému rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nedůvodné a plně tak odkazuje na zcela vyčerpávající odůvodnění tohoto usnesení. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření nejprve poznamenal, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze reprodukuje argumentaci jí uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, čímž se snaží docílit přezkumu správnosti jí uplatněného tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti před Ústavním soudem, což ovšem s ohledem na postavení Ústavního soudu, jenž netvoří součást soustavy obecného soudnictví, relativizuje přípustnost posuzované ústavní stížnosti. V dalším dovolací soud učinil odkaz na napadané rozhodnutí tohoto orgánu a uzavřel, že ač se podklady pro závěr o opožděnosti dovolání Fondu národního majetku ČR nacházejí v procesním spise, kterým Nejvyšší soud ČR nedisponuje, tento má za to, že k odmítnutí předmětného dovolání došlo v důsledku respektování platné právní úpravy. 6. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovatelce zasílána na vědomí. II. 7. Dříve než Ústavní soud přikročil k věcnému přezkumu napadaných rozhodnutí obecných soudů, považoval za nutné vypořádat se s otázkou aktivní legitimace stěžovatelky. Ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 352/03, Ústavní soud judikoval, že: "Definičním znakem ústavní stížnosti je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod." (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 352/03, publikované pod č. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, str. 751; dostupné také na www.judikatura.cz). Ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, kterých se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především dovolává, mají svůj základ v Listině, která však v čl. 36 odst. 1 zaručuje každému, tedy i státu, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jenž je především povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka ve sporu nevystupuje v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, a v důsledku napadaných rozhodnutí obecných soudů došlo k zásahu do práva stěžovatelky, připustil Ústavní soud stěžovatelčinu aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. Postupoval ostatně obdobně jako v dalších analogických případech (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. III. ÚS 651/05, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 39, str. 479, dostupné na www.judikatura.cz). 8. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Jak bez pochybností plyne z vyžádaného spisu okresního soudu, již dne 4. 12. 2002 byla do tohoto spisu založena procesní plná moc, jíž Fond národního majetku ČR zplnomocnil JUDr. R. K., advokáta se sídlem v Praze, Podolské nábřeží 9/28, k zastupování před okresním, příp. i odvolacím a dovolacím soud