IV.ÚS 662/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 662/12 ze dne 30. 4. 2013 N 70/69 SbNU 255 K uplatňování nároku na náhradu nemateriální újmy vzniklého za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 ve věci ústavní stížnosti P. C., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem na adrese Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011 č. j. 72 Co 473/2011-25 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2011 č. j. 23 C 79/2011-12, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím. I. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011 č. j. 72 Co 473/2011-25 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2011 č. j. 23 C 79/2011-12 byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na náhradu nemajetkové újmy podle čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011 č. j. 72 Co 473/2011-25 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2011 č. j. 23 C 79/2011-12 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. února 2012 a doplněnou podáním ze dne 6. června 2012, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovné zacházení podle čl. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru mu nárok na zaplacení nemateriální újmy za neoprávněné věznění před datem 18. března 1992 vznikl podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115) a ze dne 14. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 696/06 (N 129/46 SbNU 211). K tomu stěžovatel poukázal na skutečnost, že v řadě jiných srovnatelných případů [rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb.")] Městský soud v Praze právo na náhradu nemateriální újmy uznal. II. Rekapitulace průběhu řízení 3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 79/2011 (dále jen "soudní spis"). 4. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 7. dubna 2011 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "Ministerstvo spravedlnosti") zaplacení nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši 36 000 Kč s příslušenstvím. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. října 1986 sp. zn. 2 T 303/86 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. c) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců nepodmíněně se zařazením do II. nápravně výchovné skupiny. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. prosince 1992 sp. zn. 7 Nt 8310/92 byla ve věci povolena obnova řízení a odsuzující rozsudek byl zrušen stejně jako všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla svého podkladu. Následným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. prosince 1992 sp. zn. 2 T 201/92 byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. července 2010 sp. zn. 1 Rt 2/2010, které nabylo právní moci dne 17. srpna 2010, byla vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a to ve vztahu k období jeho nezákonného zbavení svobody od 11. září 1986 do 11. listopadu 1986. 5. K žádosti stěžovatele na náhradu škody za výkon vazby ze dne 13. září 2010 Ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 17. března 2011 se stěžovateli omluvilo za opožděné vyřízení žádosti (vyřízení trvalo 6 měsíců), přiznalo stěžovateli odškodnění za majetkovou újmu, ale nevyhovělo požadavku stěžovatele, pokud jde o náhradu nemateriální újmy. Stěžovatel proto dne 7. dubna 2011 podal žalobu o přiznání nemateriálního zadostiučinění. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl s tím, že odškodnit lze toliko nemajetkovou újmu vzniklou v době bezprostřední aplikovatelnosti Úmluvy v právním řádu České republiky, tj. v době od 1. ledna 1993, resp. od 18. března 1992. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření a repliky 6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. prosince 2012 uvedl, že o nároku stěžovatele rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázal v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. 7. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 2. ledna 2013 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, jež nadále považuje za správné a ústavně konformní. 8. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření ze dne 11. dubna 2013 jako vedlejší účastník řízení uvedlo, že podle jeho názoru ze strany obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných práv, a navrhlo odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Ministerstvo spravedlnosti má za to, že pokud by měla být ve věci aplikována Úmluva, je třeba ji na daný případ vztáhnout jako na celek, a nikoli jen na některé její instituty (odškodnění) a jiné instituty (promlčení, prekluzi) brát z vnitrostátních předpisů. Podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy se soud může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. V daném případě se jedná o usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. července 2010 sp. zn. 1 Rt 2/2010, které nabylo právní moci dne 17. srpna 2010. Stěžovatel tak měl a mohl podle tvrzení Ministerstva spravedlnosti uplatnit svůj žalobní nárok na zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody u soudu v Úmluvou stanovené šestiměsíční lhůtě, a pokud tak neučinil, je Ministerstvo spravedlnosti toho názoru, že pozdější uplatnění je opožděné, a tudíž je takový nárok prekludován. 9. Ústavní soud doručil vyjádření obecných soudů a Ministerstva spravedlnosti stěžovateli, který v replice k těmto vyjádřením ze dne 4. února 2013 a ze dne 18. dubna 2013 uvedl, že Městský soud v Praze zcela pomíjí judikaturu Ústavního soudu, zejména nález ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) v obdobné věci. Dále stěžovatel namítal, že Městský soud v Praze ve svém vyjádření na skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti nijak nereagoval, a dále poukázal na jiné rozsudky Městského soudu v Praze vydané senáty 25 Co, 69 Co a 70 Co, které v obdobných případech nároku na nemateriální odškodnění vyhověly. K vyjádření Ministerstva spravedlnosti stěžovatel uvedl, že usnesení o rehabilitaci nabylo právní moci dne 17. srpna 2010, proto nemohl odškodnění požadovat dříve. K námitce o prekluzi nároku stěžovatel poukázal na skutečnost, že lhůta uvedená v ustanovení čl. 35 odst. 1 Úmluvy se vztahuje na podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Stěžovatel k takovému postupu zatím neměl žádný důvod, protože věc nebyla dosud projednána Ústavním soudem. Podle názoru stěžovatele tak Ministerstvo spravedlnosti aplikuje na daný problém ustanovení, které se k této fázi řízení vůbec nevztahuje. Dále stěžovatel poukázal na to, že pokud byl rehabilitován podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., tak se na uplatnění odškodnění vztahuje tříletá lhůta podle § 24 odst. 2 tohoto zákona, a stěžovatel tedy nic nezmeškal. IV. Rozhodování bez ústního jednání 10. V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s připomenutím sdělení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb. na neskončená řízení před Ústavním soudem zahájená před 1. lednem 2013, uveřejněného v částce 175/2012 Sbírky zákonů pod č. 469/2012 Sb., Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání. V. Právní východiska k ústavní stížnosti 11. Ústavní soud ustále