IV.ÚS 662/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 662/17 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Vinklera, t. č. ve Vazební věznici a ústavu zabezpečovací detence Brno, Jihlavská 12, 625 99 Brno, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Mikuláškovou, advokátkou, se sídlem 28. října 2663/150, 702 00 Ostrava, proti povolení ke sledování osob a věcí vydanému soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 18. prosince 2013 sp. zn. Nt 4020/2013, a proti prodloužení tohoto povolení vydanému soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 4. března 2014 sp. zn. Nt 4008/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 3. března 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Milan Vinkler (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených povolení ke sledování osob a věcí. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými povoleními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo být stíhán jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce, jež plynou z článku 8 odst. 2, článku 36 odst. 1 a z článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň stěžovatel žádá, aby Ústavní soud přikázal Policii České republiky obnovit stav před porušením jeho základních práv. Dne 30. května 2017 stěžovatel svůj návrh doplnil o další argumentaci. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených povolení ke sledování osob a věcí Ústavní soud zjistil: 1) Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 v trestní věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby dle § 148 odst. 1, 2 a 3 písm. c) tr. zákona a zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby dle § 240 odst. 1, 2 písm. a) a 3 tr. zákoníku, která byla prověřována Policií České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem daní, výnosů a praní peněz (dále jen "policejní orgán") pod sp. zn. OKFK-1191/TČ-2012-251301, vydala k žádosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") dne 18. prosince 2013 pod sp. zn. Nt 4020/2013 povolení ke sledování osob a věcí dle § 158d odst. 1 a 3 tr. řádu. 2) Povolení bylo vydáno ke sledování vnitřních prostor kanceláře č. 16 obchodní společnosti DMAX, s. r. o., IČ: 26207885 na adrese K Žižkovu 809/7, 190 00 Praha 9, které užíval (mimo jiné) i stěžovatel, a to na dobu tří měsíců. 3) V projednávané věci jde (stručně řečeno) o prověřování podezření ze spáchání dvou trestných činů. Druhého z nich (zvlášť závažného zločinu) se měl dle zjištění policejního orgánu dopustit v dané době neznámý pachatel jednající za obchodní společnost BL Marketing, s. r. o., se sídlem Koněvova 141/2660, 130 00 Praha 3, IČ: 28166086, jejímž předmětem činnosti bylo poskytování reklamy. Uvedená obchodní společnost totiž zahrnula do svého účetnictví - jakožto podkladu pro daňové přiznání k dani z přidané hodnoty - celkem 11 faktur vystavených obchodní společností WEDOWEE Trading s. r. o., v likvidaci, IČ: 27624170 (dále jen "WEDOWEE"), která však nevykonávala žádnou činnost a účetní doklady za ni vytvářel v té době neznámý pachatel. Na uvedených fakturách bylo za WEDOWEE uvedeno číslo účtu patřícího zcela jiné obchodní společnosti. Policejní orgán následně z výpisu z účtů WEDOWEE, jakož i z účtu uvedeného na fakturách zjistil, že obchodní společnost BL Marketing, s. r. o. na tyto účty nezaslala žádné prostředky. Neznámý pachatel následně do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty obchodní společnosti BL Marketing, s. r. o. zahrnul celkem 32 faktur od WEDOWEE, čímž měl způsobit poškozené České republice škodu ve výši 32 298 968 Kč. 4) Na základě těchto zjištění obsažených v žádosti státního zástupce dospěla soudkyně k závěru, že z dosavadního prověřování je zřejmé, že větší počet podezřelých využívá různé obchodní společnosti k zastření toku finančních prostředků, které následně končí na účtech obchodních společností, jež jsou pro správce daně zcela nekontaktní. Z dosavadních zjištění policejního orgánu zároveň plyne, že fyzické osoby označené v povolení ke sledování osob a věcí si pronajaly shora specifikovanou kancelář, kde má stěžovatel údajně instruovat ostatní podezřelé ohledně hotovostních výběrů z bankovních účtů zainteresovaných obchodních společností. 5) K žádosti státního zástupce soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 4. března 2014 pod sp. zn. Nt 4008/2014 rozhodla o prodloužení povolení ke sledování osob a věcí o další tři měsíce, tj. do 16. června 2014, protože na základě vyhodnocení výsledků povoleného sledování osob a věcí bylo zjištěno, že v dané kanceláři dochází k přerozdělování a přijímání finančních prostředků, které zřejmě pocházejí z prověřované trestné činnosti. III. Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti rozporuje především splnění podmínek pro vydání povolení k sledování osob a věcí a pro prodloužení takového povolení dle § 158b a § 158d tr. řádu. Konkrétně stěžovatel namítá, že povolení vydala soudkyně místně nepříslušného soudu, dále že povolení prý neobsahuje dostatečné odůvodnění ve vztahu k neodkladnosti a neopakovatelnosti daného úkonu, účelnosti sledování předmětné kanceláře, a v neposlední řadě z něj není zřejmé, proč nelze účelu sledovaného tímto operativně páracím prostředkem dosáhnout jinak. Soudkyně dle stěžovatele pouze zjevně bez dalšího převzala skutečnosti uvedené v žádosti státního zástupce, aniž by tyto jakkoliv přezkoumala, případně požadovala po státním zástupci či policejním orgánu konkrétní dokumenty odůvodňující jejich žádost. Podrobněji pak stěžovatel brojí proti určení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3, neboť je přesvědčen, že "žádnou konstrukcí souladnou s článkem 38 odst. 1 Listiny nelze ústavně konformním výkladem § 26 tr. řádu podle kritérií uvedených v § 18 tr. řádu dovodit místní příslušnost" uvedeného soudu. Stěžovatel tvrdí, že soudkyně se určením místní příslušnosti při rozhodování o povolení ke sledování osob a věcí vůbec nezabývala a to navíc v situaci, kdy "státní zástupce ve svých žádostech (...) zcela konkrétně uvedl místo spáchání trestného činu v kanceláři č. 16 na adrese Praha 9, K Žižkovu 809/7, která je sídlem" obchodní společnosti DMAX, s. r. o. Státní zástupce měl dle stěžovatele zároveň vyloučit možnost spáchání trestné činnosti v sídle či kancelářích zbývajících zainteresovaných obchodních společností, když uvedl, že tyto "nemají fyzicky žádné kanceláře ani jiné prostory, kde by mohly být uskladněny účetní či jiné doklady." V neposlední řadě se stěžovatel podivuje nad tím, že v dané věci rozhodovala vždy jedna a tatáž soudkyně o řadě úkonů přípravného řízení. Stran této námitky následně stěžovatel doplnil svoji argumentaci podáním ze dne 30. května 2017, v němž podrobně rozvádí závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). V tomto směru je stěžovatel přesvědčen, že závěry formulované v označeném nálezu je třeba aplikovat i na trestní řízení, resp. na posouzení místní příslušnosti soudu k úkonům přípravného řízení v době předcházející vydání předmětného nálezu. Napadená opatření dle stěžovatele dále představují zásah do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v rozporu s požadavky § 158d tr. řádu neobsahují řádné a věcné odůvodnění, především ve vztahu k neodkladnosti a neopakovatelnosti povoleného úkonu, ale i co se týče splnění jednotlivých podmínek pro jejich vydání. V konečném důsledku tak orgány činné v trestním řízení zasáhly i do práva stěžovatele garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny, tedy být stíhán z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Závěrem stěžovatel konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 nedokázal v napadených opatřeních rozpoznat rozsah oblasti, kterou v dané věci chrání základní práva na zákonného soudce a na zákonný proces. S ohledem na význam zásahu do těchto práv v poměrech projednávané věci má stěžovatel za to, že intenzita a materiální význam jejich porušení dosáhly ústavněprávní dimenze. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, vyžádal si v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavní