IV.ÚS 663/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 663/16 ze dne 26. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. L., zastoupené Mgr. Markétou Knapovou Komárkovou, advokátkou se sídlem Kladno, Saskova 1625, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 28 Co 334/2015-526, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2015, č. j. 42 P 248/2009-307, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo rodiče na péči a výchovu jeho dítěte ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo vyplývající z čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. II. 2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 42 P 248/2009 následující skutečnosti. 3. Okresní soud v Kladně svým rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 42 P 248/2009-307, rozhodl v řízení o návrzích stěžovatelky a J. D., otce nezletilé dcery stěžovatelky (zde vedlejší účastník), na změnu úpravy poměrů nezletilé tak, že svěřil nezletilou do střídavé výchovy rodičů s tím, že ke změně výchovného prostředí bude docházet vždy v intervalu jednoho týdne (výrok I.). Soud dále uložil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 1.000,- Kč měsíčně k rukám vedlejšího účastníka (výrok II.) a vedlejšímu účastníku uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 4.000,- Kč měsíčně k rukám stěžovatelky (výrok III.). Dalšími výroky soud rozhodl o tom, že se nad výchovou nezletilé ponechává dohled, předmětným rozhodnutím se mění dřívější rozsudek tamějšího soudu a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV. až VI.). 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo k odvolání vedlejšího účastníka změněno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 28 Co 334/2015-526, tak, že nezletilá byla svěřena do výchovy vedlejšího účastníka a stěžovatelce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé měsíčně částkou 1.700,- Kč (výrok I.). Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o tom, že tímto rozhodnutím se mění dřívější rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 5. 2008, č. j. 14 Nc 28/2007-109, (výrok II.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a stěžovatelka i vedlejší účastník jsou povinni nahradit na nákladech státu částku ve výši 18.817,- Kč. Odvolací soud přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně poté, co ve větším rozsahu doplnil dokazování, zejména pak o znalecký posudek prof. PhDr. Jana Vymětala, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Na základě takto doplněného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že nelze nastolit střídavou péči obou rodičů, neboť tomu brání neschopnost rodičů spolu komunikovat a vytvářet souladnou výchovnou koalici, jakož i snížená míra adaptibility nezletilé (nyní ve věku devíti let), kdy tato byla od dětství svědkem vážných konfliktů mezi rodiči, a tudíž je třeba u ní zachovat stálost a stabilitu prostředí tak, aby se předešlo jejím psychosomatickým obtížím. III. 5. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že její nezletilá dcera byla konečným rozhodnutím odvolacího soudu svěřena do výlučné péče vedlejšího účastníka, která je však fakticky vykonávána jeho matkou, tj. babičkou nezletilé ze strany otce, jež o nezletilou pečuje od pondělí do pátku v době, kdy je vedlejší účastník v zaměstnání. Odvolací soud dle stěžovatelky přistoupil k takovému kroku, přestože stěžovatelka projevila upřímný zájem o nezletilou osobně pečovat a dle závěrů znaleckého posudku byla vyhodnocena jako lepší výchovný rodič. Dále uvedla, že nebylo namístě, aby se odvolací soud držel toliko znaleckého posudku znalce Vymětala, proti němuž se od počátku ohrazovala, ale měl pracovat také se znaleckými posudky, které byly vypracovány v letech 2008 a 2003. K závěru odvolacího soudu, že nelze nastolit střídavou péči obou rodičů z důvodu jejich neschopnosti vzájemně komunikovat, stěžovatelka uvedla, že tento závěr nelze považovat za správný, neboť ona vždy akceptovala roli vedlejšího účastníka a jeho rodičů při výchově nezletilé a vycházela vstříc potřebám nezletilé rozvíjet citové vazby s těmito osobami, a to přesto, že u vedlejšího účastníka takový přístup ve vztahu k její osobě zřejmý není. Stěžovatelka se vymezila rovněž proti závěru odvolacího soudu, dle něhož není střídavá péče v zájmu nezletilé i z toho důvodu, že u nezletilé byla shledána nižší míra adaptibility na změnu prostředí. V této souvislosti pak stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud při svém rozhodování nepostupoval v souladu s kritérii pro posuzování návrhu rodiče na svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů, která již dříve vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) nebo nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421). IV. 6. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí, musel se vypořádat s otázkou, zda k tomu jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky, zejména pak s otázkou, zda a v jakém rozsahu je ústavní stížnost přípustná. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost není přípustná v části, v níž směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2015, č. j. 42 P 248/2009-307, neboť stěžovatelka ve vztahu k tomuto rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Je tomu tak proto, že stěžovatelka proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání nepodala (učinil tak vedlejší účastník), přičemž v řízení před odvolacím soudem proti rozhodnutí soudu prvního stupně nikterak nebrojila, ale naopak navrhovala, aby tento rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (viz závěrečný návrh stěžovatelky na č. l. 517). 7. Ve zbývající části, tj. v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 28 Co 334/2015-526, pak Ústavní soud shledal naplnění všech procesních předpokladů pro projednání ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a proti předmětnému rozhodnutí nemá k dispozici žádný procesní prostředek, jehož prostřednictvím by se mohla domáhat ochrany svých práv. V. 8. Ústavní soud po přezkoumání všech okolností případu, zejména pak po seznámení se s obsahem spisu, který je veden Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 42 P 248/2009, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 28 Co 334/2015-526, návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. 10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti zejména nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, který neshledal naplnění podmínek pro svěření nezletilé dcery stěžovatelky do střídavé péče obou rodičů (příp. výlučné péče stěžovatelky), ale naopak uzavřel, že v nejlepším zájmu nezletilé je, aby byla svěřena do péče vedlejšího účastníka, u něhož je zajištěna stabilita prostředí a jsou vytvořeny předpoklady pro zdárný vývoj nezletilé, a to přesto, že oba rodiče jsou schopni nezletilou vychovávat a o její v