IV.ÚS 664/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 664/15 ze dne 15. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti A. S., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa (ve spojení věci dříve samostatně vedené pod sp. zn. II. ÚS 850/15, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem U hrušky 63/8, 150 00 Praha 5), proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 52 Tm 3/2012-1970 ze dne 29. 7. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 16/2013 ze dne 24. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1208/2014-59 ze dne 26. 11. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") ve spojení § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud současně rozhodl o vině a trestu spoluobviněných. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni obvinění a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze, v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušil ohledně stěžovatele a mladistvého Dana K. (jedná se o pseudonym) z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. v celém rozsahu a ohledně obviněného V. H. z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. d) a e) tr. ř. toliko ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) téhož zákona, za což jej podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; současně rozhodl o trestu obviněného V. H. při nezměněném výroku o vině. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně mladistvého Dana K. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Konečně dle § 256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce směřující proti výrokům napadeného rozsudku ve vztahu k obviněným J. Ž. a mladistvého Jana P. (jedná se o pseudonym), jakož i odvolání stěžovatele a dále obviněných V. H., J. Ž. a mladistvého Jana P. se o pseudonym) zamítnuta. Proti tomuto rozsudku následně podali stěžovatel a další obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako zjevně neopodstatněná odmítl. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavními stížnostmi, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí, že do baru měl přijít sám, jako poslední, a to již poté, co začalo docházet k napadání přítomných osob. Stěžovatel uvedl, že nic v rukách neměl, po celou dobu konfliktu, který trval jen pár desítek sekund, přišel do kontaktu pouze s poškozeným Liborem A. (jedná se o pseudonym) a to až poté, co ten byl napaden obviněnými Janem P. a J. Ž., kdy na jeho následnou výzvu ostatní odsouzení napadání ukončili. Dle stěžovatele nebylo zjištěno, že by všichni do baru vnikli po předchozí domluvě, což pokládá ze strany obecných soudů za pouhou ničím nepodloženou domněnku. Není tedy dle něj ani prokázán úmysl pomstít se za předchozí fyzické napadení Dana K. Stěžovatel dále namítl, že soudy neprovedly důkaz kamerovými záznamy z míst před barem, z nichž by bylo možno jednoznačně zjistit, zda je pravdivé jeho tvrzení, že se na místě ocitl pouze náhodně a k žádné domluvě mezi obviněnými nedošlo, takže skutečně nevěděl, o co jde, domníval se, že došlo k nějakému napadení ze strany skinů, kdy k takovým konfliktům právě v Novém Boru docházelo velmi často. V dalším stěžovatel napadeným rozhodnutím vytkl, že trpí dalšími vážnými vadami, zejména se obecné soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí, přičemž vznikají důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v části rozhodnutí, která se týkají jeho osoby. Nevycházejí prý z provedených důkazů, ale v řadě případů z nepodložených domněnek, spekulací a fabulací. Provedené důkazy přitom hodnotí účelově a jednostranně pouze v jeho neprospěch. Konečně poukázal na skutečnost, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, aniž by byl provedl jakékoliv dokazování, převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ovšem změnil právní kvalifikaci jednání a uznal jej vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy, kdy uložený trest odnětí svobody v trvání 15 let je nepoměrně vyšší, než mu byl uložen nalézacím soudem. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavních stížnostech blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Stěžovatel proti rozhodnutím trestních soudů podal postupně dvě ústavní stížnosti, zaevidované pod sp. zn. IV. ÚS 664/15 a II. ÚS 850/15. Ústavní soud usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. j. IV. ÚS 664/15-12, spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení, neboť se týkají téhož stěžovatele a směřují proti totožnému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele. K tomu je třeba poznamenat, že z obsahu plné moci udělené v záhlaví jmenovanému advokátovi Ústavní soud dospěl k závěru, že si stěžovatel pro řízení před Ústavním soudem zvolil nového právního zástupce, a tím současně i vypověděl plnou moc dosavadní právní zástupkyni ve smyslu § 28 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, neboť zastoupení téhož účastníka více advokáty je v řízeních o ústavních stížnostech vyloučeno (§ 29 věta druhá zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy (vlastní tvrzení o tom, jak se skutkový děj odehrál apod.), sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měla fyzická napadení odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatel vznesl v odvolacím i dovolacím řízení. Obecné soudy všechny tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadenýc