IV.ÚS 665/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 665/06 ze dne 3. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Hanou Škorpíkovou, advokátkou se sídlem 28. října 14, Jablonec nad Nisou, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 485/2006-326 ze dne 3. 5. 2006, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 To 94/2005-274 ze dne 24. 3. 2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 2 T 90/2004-207 ze dne 22. 12. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 17. 4. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") č. j. 2 T 90/2004-207 ze dne 22. 12. 2004 shledán vinným návodem k trestnému činu pohlavního zneužívání dle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") k § 242 odst. 1 trestního zákona a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže dle § 217 odst. 1 písm. a), společně s J. K. pak pomocí k trestnému činu pohlavního zneužívání dle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 242 odst. 1, 2 trestního zákona a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže dle § 217 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a současně i ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ambulantní formě. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 9 To 94/2005-274 ze dne 24. 3. 2005 rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným pomocí k trestnému činu pohlavního zneužívání dle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 242 odst. 1 trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže dle § 217 odst. 1 písm. b) trestního zákona a dále společně s J. K. pomocí k trestnému činu pohlavního zneužívání dle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 242 odst. 1, 2 trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže dle § 217 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Trest byl stěžovateli uložen v téže výši jako v rozsudku obvodního soudu č. j. 2 T 90/2004-207 ze dne 22. 12. 2004 a i ochranné léčení bylo nařízeno v tomtéž rozsahu. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 485/2006-326 ze dne 3. 5. 2006 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručeného práva na obhajobu dle čl. 37 odst. 3 Listiny, v zákonné rovině pak nerespektování zásad uvedených v § 2 odst. 2 a 5 trestního řádu a zejména zásady "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo). Stěžovatel setrval na tom, že se jednání uvedeného ve výroku o vině nedopustil, a vyjádřil přesvědčení, že důkazy, které byly v řízení provedeny, jeho vinu jednoznačně neprokazovaly. Poukázal přitom na skutečnost, že svědek Č. P., jenž byl v samostatném řízení odsouzen za trestnou činnost, na níž se měl stěžovatel podílet formou pomoci, mohl v tomto řízení v rámci své obhajoby uvádět a také uváděl nepravdivé údaje. Tyto proto následně neměly být použity v trestním řízení, vedeném proti stěžovateli. Stejně tak neměly obecné soudy přihlížet ani k závěrům rozsudku obvodního soudu sp. zn. 2 T 137/2003 ze dne 16. 4. 2004. Stěžovatel dále konstatoval, že bylo-li trestní řízení proti němu a Č. P. vedeno odděleně, tzn. Č. P. se střídavě nacházel v postavení svědka a obžalovaného, bylo nutno veškeré obtíže s tím spojené přičíst k tíži orgánům činným v trestním řízení, které o tomto způsobu vedení řízení rozhodly. Stěžovatel označil za nespravedlivé, aby výpověď hlavního pachatele, Č. P., učiněná v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, kde byl hlavní pachatel vyslýchán jako svědek pod hrozbou sankce za křivou výpověď, byla vyvrácena doznáním pachatele v jiném řízení, v němž stěžovatel ani nebyl slyšen. Tím, že obvodní soud toliko konstatoval obsah svého rozsudku sp. zn. 2 T 137/2003 ze dne 16. 4. 2004, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na obhajobu. V souvislosti s prováděným dokazováním pak stěžovatel zpochybnil věrohodnost svědka P. K. a polemizoval s jeho výpovědí. Stěžovatel dále dovozoval, že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, za něž byl odsouzen, a u skutku č. 2 nebyl proveden žádný důkaz, že by se Č. P. takového jednání dopustil, neboť on sám toto popřel. Další pochybení obecných soudů spočívala dle stěžovatele v tom, že nebyla respektována zásada totožnosti skutku ve smyslu § 220 odst. 1 trestního zákona (zjevně míněn § 220 odst. 1 trestního řádu), že jeho návrhy na doplnění dokazování byly bez řádného odůvodnění zamítnuty, že uložený trest byl nepřiměřeně přísný, neboť obecné soudy zohlednily jeho předchozí odsouzení i přesto, že se osvědčil, a konečně že podkladem pro uložení ambulantního ochranného léčení byl nedůsledně zpracovaný znalecký posudek. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 485/2006-326 ze dne 3. 5. 2006, rozsudek městského soudu č. j. 9 To 94/2005-274 ze dne 24. 3. 2005 a rozsudek obvodního soudu č. j. 2 T 90/2004-207 ze dne 22. 12. 2004 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, přičemž si Ústavní soud za tímto účelem vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 2 T 90/2004. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Namítal-li stěžovatel, že na základě těch důkazů, které byly v řízení provedeny, nebylo možno dospět k závěru o jeho vině, nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak reagovaly na obhajobu stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Právní kvalifikaci jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku byla přitom věnována náležitá pozornost (str. 9 a 10 rozsudku městského soudu č. j. 9 To 94/2005-274 ze dne 24. 3. 2005, str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 485/2006-326 ze dne 3. 5. 2006). Co se týkalo rozsahu provedeného dokazování, resp. neakceptování důkazních návrhů stěžovatele, obvodní soud se v odůvodnění svého rozsudku s těmito návrhy vypořádal prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takového důkazu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), když současně podrobně rozvedl, pr