IV.ÚS 666/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 666/06 ze dne 21. 11. 2007 N 203/47 SbNU 623 K výkladu pojmu globálního zajištění celního dluhu (globální celní záruky)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 666/06 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Komerční banka, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2006 č. j. 6 Ca 113/2006-83, jímž byla zamítnuta správní žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí celních orgánů, jimiž jí byla stanovena povinnost zaplatit celní dluh z titulu globální celní záruky. I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2006 č. j. 6 Ca 113/2006-83 se zrušuje. II. Návrh na náhradu nákladů řízení se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 18. října 2006, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2006 č. j. 6 Ca 113/2006-83 o přezkoumání správního rozhodnutí. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu, plynoucím z čl. 11 odst. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 113/2006, spisů Celního úřadu Beroun sp. zn. 3462/03-1772-01, 2257/04-1769-01, 6178/04-1772/08-173d, KL-TR258/04 a z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno následující: Rozhodnutím Celního úřadu Beroun ze dne 2. června 1997 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení částky 300 000 Kč, což řádně a včas učinila, neboť dne 29. března 1996 skutečně vystavila ve prospěch Celního úřadu Beroun globální celní záruku, jíž se zavázala za určitého celního deklaranta zaplatit celní dluh, pokud nebude splněn v zákonné lhůtě, a to až do nejvyšší částky 300 000 Kč. Dne 15. dubna 2004 Celní úřad Beroun vydal celkem 55 rozhodnutí, kterými stěžovatelce uložil zaplacení celkem 12 499 465 Kč, tedy více než čtyřicetinásobku částky 300 000 Kč, přičemž v předmětném řízení je relevantní rozhodnutí č. j. R/400033/2004 ze dne 15. dubna 2004. K odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dne 25. února 2005 potvrzeno Celním ředitelstvím Praha. Městský soud v Praze pak dne 20. července 2006 rozsudkem č. j. 6 Ca 113/2006-83 žalobu stěžovatelky do uvedených správních rozhodnutí zamítl. Učinil tak poté, co byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2005 č. j. 6 Ca 134/2005-38, kterým bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, ke kasační stížnosti podané správním orgánem rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2006 č. j. 7 Afs 17/2006-70 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Byv vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v označeném rozhodnutí, městský soud považoval za rozhodující pro posouzení věci výklad pojmu globální zajištění celního dluhu podle § 256 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon. Odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 ze dne 23. 1. 2001 (U 2/21 SbNU 463) a s poukazem na § 100 odst. 2 a § 238 odst. 2 celního zákona uvádí, že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu dohledu vzniká vždy v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení a nelze z něj dovodit vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů. Stejně i z § 256 a § 260 odst. 1 celního zákona, upravujících ručení v celním řízení, je dle soudu zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se poskytuje, se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití jednotného čísla ve výše citovaných ustanoveních. Pro uvedené je pod pojmem globální zajištění celního dluhu v uvedeném soudním rozhodnutí chápán každý celní dluh dlužníka po dobu trvání ručitelského vztahu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více operací tohoto subjektu. Jinými slovy vyjádřeno, jde o zajištění všech dluhů celního dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, a to až do výše částky uvedené v záruční listině. III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti Ochranu garantovanou čl. 36 odst. 2 Listiny měly soudy stěžovatelce odepřít užitím rozšiřujícího a účelového výkladu § 256 celního zákona. Celní úřad závazek stěžovatelky vyložil tak, že omezení 300 000 Kč se vztahuje na každý jednotlivý dluh (z neomezené řady dluhů), a nikoli na souhrn všech dluhů celního dlužníka. Stěžovatelka však byla vždy přesvědčena, že v záruční listině uvedená nejvyšší částka představuje nejvyšší nepřekročitelnou hranici plnění. Tzv. nejvyšší částka nemá při výkladu zastávaném soudy žádnou funkci a je nadbytečná. Výše závazku ručitele by nebyla vůbec závislá na projevu jeho vůle a záruční listina by byla neplatná pro neurčitost (srov. i právní normy týkající se jednání v omylu). Ručitel by byl nositelem závazku k neomezenému a nekontrolovatelnému plnění, jehož výše výlučně závisí na počtu učiněných celních deklarací, který však ručiteli není předem znám a jehož výši nemůže ovlivnit, což je v rozporu s principem právní jistoty, resp. s předvídatelností práva [nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)]. Při výkladu je naopak třeba zohlednit, že v době podpisu záruční listiny je počet možných jednotlivých celních dluhů neurčitý a nepředvídatelný. Je nutno řídit se přesnými, poctivými a po staletí zušlechťovanými výkladovými pravidly teorie práva. Soudy zanedbaly tradiční metody výkladu, výklad jazykový a systematický. Zohledněn nebyl princip právní jistoty, maxima nemo tenetur ad impossible a výklad nebral ohled na stěžovatelčina základní práva. Dle stěžovatelky není možné užívat právně-politický výklad přizpůsobený dílčímu zájmu, byť by mělo jít o zájem státu na co nejvyšším výběru cla, neboť cílem daňového řízení je realizovat výběr daní s respektem k právům daňového subjektu [nález sp. zn. II. ÚS 664/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 85/41 SbNU 105)]. Stěžovatelka konstatovala, že citace Nejvyššího správního soudu z usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 (viz výše) neladí se závěry, ke kterým Nejvyšší správní soud dospěl. Z usnesení Ústavního soudu plyne, že pokud celní orgány přijaly celní záruku jako ručení za nový dovoz, šlo o jejich pochybení a nedbalost, neboť měly požadovat předložení nové celní záruky i v případě, kdy nebyla dříve vystavená záruka zcela vyčerpána. Stěžovatelka upozornila, že banky v minulosti vystavily v dobré víře záruky do maximální výše uvedené v záruční listině. Přitom Česká národní banka (sděleními uveřejněnými v částkách 6, 10 a 14/1999 Věstníku České národní banky) jako regulátor zakázala bankám poskytovat globální celní záruky dle nové vyhlášky Ministerstva financí č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, výslovně obsahující nyní prosazovaný výklad, neboť šlo o závazky, jejichž výši nebylo lze předem určit (dle § 12 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v platném znění, by byla taková záruka neplatná). Stěžovatelka dále výkladem ad absurdum namítla, že při záruční částce 100 miliónů Kč (což není částka v této oblasti neobvyklá či přemrštěná) by banka jednak u zaniklé záruky nemohla při konkursu deklaranta přihlásit pohledávku, neboť by neznala její výši (potřebné údaje nelze zjistit od celních orgánů, které ani nesdělí, zda deklarant není dlužníkem, nebo že je proti němu vedeno řízení, jež může skončit vyměřením dluhu, za nějž ručitel odpovídá). Absurdity by vznikly i v oblasti výkaznictví hospodaření banky, kdy banka musí dodržovat pravidla obezřetnosti, kapitálové přiměřenosti a úvěrové angažovanosti (§ 12-14 a § 21 zákona o bankách), neboť by nevěděla, jakou výši rezerv a likvidních aktiv musí mít připravenu pro případné uspokojení pohledávky (mělo by to být "0,1 nebo 1 či z opatrnosti 100 mld. Kč?", ptala se rétoricky stěžovatelka). Z toho plyne neudržitelnost a absurdita použitého výkladu zákona, který se navíc stává hrozbou i pro stabilitu bankovního sektoru (díky rozsahu a počtu vystavených celních záruk). Přitom ručitelé, kteří již ze záruky plnili, mohou v dobré víře považovat případy těchto záruk za uzavřené. Porušení práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) spatřovala stěžovatelka v tom, že jí byl nepřípustně a nezákonně "uložen celní dluh", kdy byla hrozbou exekuce donucena k zaplacení více než 12 miliónů Kč z vlastního majetku. Stěžovatelka odkázala na právní názor Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003 (N 145/31 SbNU 291)], podle něhož při ukládání a vymáhání daní, tedy při odnětí části nabytého majetku, umožněném ustanoven