IV.ÚS 666/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 666/19 ze dne 21. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele H. A. H., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, sídlem Opatovická 4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. prosince 2018 sp. zn. 1 Nt 1717/2018 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 21. září 2018 č. j. KRPA-45414-87/TČ-2018-001471 a KRPA-45414-89/TČ-2018-001471, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 21. 9. 2018 č. j. KRPA-45414-87/TČ-2018-001471 byla podle § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč za to, že dne 21. 9. 2018 opakovaně neoprávněně odepřel svědeckou výpověď v dané trestní věci. Předmětem daného trestního řízení je podezření ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl obviněný v předmětné věci dopustit, stručně řečeno, tak, že v baru napadl poškozeného a způsobil mu, mimo jiné, zlomeninu ruky. K tomu byl dne 1. 8. 2018 stěžovatel poprvé předvolán jako svědek. U výslechu odmítl vypovídat s vysvětlením: "Využívám svého práva podle § 100 odst. 2 tr. řádu, kdy bych sobě nebo osobám mě blízkým mohl svou výpovědí způsobit újmu, kdy se obávám o zdraví, život a podobně u své osoby a osob mě blízkých". Dne 13. 8. 2018 rozhodl státní zástupce, že k odepření výpovědi nejsou u stěžovatele dány důvody. Stěžovatel byl tedy znovu předvolán na den 21. 9. 2018, přičemž po poučení o svých právech a povinnostech znovu neoprávněně odepřel výpověď. Z toho důvodu mu policejní orgán uložil pořádkovou pokutu. 3. Následně téhož dne vydal policejní orgán usnesení č. j. KRPA-45414-89/TČ-2018-001471, kterým stěžovateli uložil další pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč. Její uložení odůvodnil zcela totožně jako v předchozím odůvodnění. 4. Proti oběma usnesením podal stěžovatel stížnost, kterou Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zamítl napadeným usnesením. Dle obvodního soudu musí vyslýchaná osoba důvody odepření výpovědi vyslýchajícímu orgánu sdělit. Odkazoval-li stěžovatel na nález ze dne 9. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 955/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neprokázal v dané věci intenzitu a blízkost vztahu k obviněnému či poškozenému, které oba označil za osoby blízké. Bez uvedené konkretizace je nutné dle obvodního soudu dojít k závěru, že právo odepřít výpověď stěžovateli nesvědčilo. Nadto dle obvodního soudu platí, že svědek nemůže odepřít výpověď jako celek, ale toliko v části, která by jej (nebo osobu mu blízkou) ohrožovala. Ze získaných materiálů je přitom zřejmé, že přivodit sobě trestní stíhání stěžovatel nemohl, neboť do incidentu nebyl nijak zapojen. Svým chováním tak stěžovatel mařil trestní stíhání obviněného. Pořádková pokuta je přitom především nástrojem donucovacím a až poté sankčním. Její uložení v dané výši tak bylo s ohledem na výše uvedené dle soudu adekvátní. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že v dané věci splnil podmínky pro využití práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 trestního řádu, neboť policejnímu orgánu opakovaně sdělil, že by svou výpovědí mohl sobě nebo osobě blízké způsobit vážnou újmu (projevil i obavu o život a zdraví svých blízkých). V tomto směru odkazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, dle níž nemusí být mezi blízkými osobami jen rodinný, nýbrž i citový vztah (např. blízké přátelství). V takové situaci nemůže být svědek k výpovědi nucen. Stěžovatele pojí s osobou obviněného i poškozeného velmi blízký vztah (několikaleté přátelství), pro který byl stěžovatel ochoten strpět uložení pokuty. Následně byla stěžovateli absurdním způsobem uložena druhá pokuta ve výši 50 000 Kč. Takový postup považuje stěžovatel za šikanózní. Policejní orgán se navíc vůbec nezabýval tím, zda stěžovatel splnil podmínky pro odepření výpovědi. Stěžovatel podotýká, že jinak byl vždy plně součinný s orgány činnými v trestním řízení a průběh jiných úkonů nenarušoval. Na konkrétní důvody odepření výpovědi nebyl stěžovatel vůbec dotázán. Stěžovatel, jakožto právní laik bez přítomnosti právního zástupce, považoval (a stále považuje) odepření výpovědi za oprávněné (vzhledem k hloubce vztahu mezi dotčenými osobami) a policejní orgány měly dle stěžovatele povinnost se touto otázkou hlouběji zabývat. Ani první pořádková pokuta pak neměla dle stěžovatele výchovný účinek, vzhledem k její nepřiměřené výši. Výše uložené pokuty pak nebyla rovněž řádně zdůvodněna a dle stěžovatele byla nepřiměřená. Nebyly zkoumány majetkové poměry stěžovatele. Dále stěžovatel namítá, že nebyl poučen stran toho, čeho se má výslech týkat, a že mu při odepření výpovědi hrozí uložení pořádkové pokuty. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do doby konečného rozhodnutí Ústavního soudu. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. 7. K ústavní stížnosti se vyjádřil policejní orgán, který obsáhle zopakoval výše popsané okolnosti případu. K zopakování výslechu stěžovatele došlo na základě příkazu státního zástupce, který uvedl, že obavy o život (zdraví, apod.) nejsou důvodem pro odepření výpovědi, neboť stěžovatele lze v tomto směru poučit o možnostech ochrany. Stěžovatel byl tedy opětovně poučen, uvedl, že veškerému poučení rozumí, avšak nadále odmítl vypovídat s tím, že s věcí nechce mít nic společného a nechce stát ani proti jednomu účastníku incidentu a že je to věc mezi nimi. Poté došlo k uložení první pořádkové pokuty. Policejní orgán se následně pokusil pokračovat ve výslechu stěžovatele, avšak ten nadále uváděl, že vypovídat nebude. Proto došlo k uložení druhé pořádkové pokuty. Poté právní zástupce stěžovatele vznesl proti postupu policejního orgánu námitky a výslech byl ukončen. Policejní orgán tedy dle vyjádření postupoval v souladu s právními předpisy. Stěžovatel měl možnost spontánně vylíčit, co o věci ví, a pominout to, co považoval za nebezpečné sobě nebo osobám blízkým. Stěžovatel však v rozporu s trestním řádem odmítl výpověď zcela. Důvody svého jednání pak stěžovatel nevysvětlil, resp. konkretizoval je pouze totožnou mírou loajality jak k poškozenému, tak k obviněnému. Výše pokut je pak dle policejního orgánu adekvátní okolnostem případu. 8. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 9. Stěžovateli bylo shora uvedené vyjádření policejního orgánu zasláno na vědomí a k případné replice. Tohoto práva stěžovatel nevyužil. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 12. Na prvém