IV.ÚS 666/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 666/24 ze dne 10. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti easyJet Airline Company Limited, sídlem Hangar 89, Londýn Luton Airport, Luton, Bedfordshire, LU2 9PF, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Jiřím Horníkem, LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2023 č. j. 12 Co 267/2023-94 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. února 2022 č. j. 20 C 145/2021-33, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SkyCloud, s. r. o., sídlem Revoluční 1403/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech, a konkrétně na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhala zaplacení částky 45 220 Kč s příslušenstvím (odpovídající částce 7 x 250 EUR) jako náhrady za zpoždění letu uplatněnou sedmi cestujícími specifikovaného letu, kteří svoje pohledávky postoupili vedlejší účastnici. Usnesením ze dne 9. 9. 2021 č. j. 20 C 145/2021-11 vyzval obvodní soud stěžovatelku podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřila k připojené žalobě, a poučil ji o tom, že jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a soud ve věci rozhodne rozsudkem pro uznání. Protože se stěžovatelka ve stanovené lhůtě písemně nevyjádřila, ani soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, obvodní soud shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a postupoval podle § 153a odst. 3 o. s. ř., proto napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 45 220 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a na náhradě nákladů řízení částku 14 023 Kč (II. výrok). 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť obvodní soud nedoručil uvedenou výzvu stěžovatelce řádně, protože ji nedoručil jejímu právnímu zástupci, který ji v té době zastupoval na základě generální plné moci ze dne 21. 2. 2018, následně na základě plné moci ze dne 15. 11. 2021. Stěžovatelka zdůraznila, že jedním z předpokladů nutných pro uplatnění fikce uznání nároku je podle § 114b o. s. ř. řádné doručení výzvy, která se, je-li žalovaný zastoupen, doručuje jeho právnímu zástupci. Pokud by byla uvedená výzva stěžovatelce řádně doručena, bránila by se mimo jiné tím, že v dané věci není pasivně legitimována, neboť nebyla provozujícím leteckým dopravcem letů, od nichž cestující, postoupivší svoji pohledávku vedlejší účastnici, odvozují své nároky na náhradu škody. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvolání neshledal důvodným, tudíž napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 7 840,80 Kč (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že obvodní soud skutečně doručoval zásilku obsahující usnesení s výzvou k vyjádření a žalobu přímo do sídla stěžovatelky ve Velké Británii a tato zásilka byla dne 1. 11. 2021 doručena. Generální plná moc založená právním zástupcem stěžovatelky do správního deníku obvodního soudu ze dne 21. 2. 2018 podle městského soudu zanikla dne 31. 10. 2021. Další generální plná moc udělená stěžovatelkou právnímu zástupci dne 15. 11. 2021 byla založena do správního deníku obvodního soudu dne 19. 11. 2021. Z toho městský soud dovodil, že doručení dne 1. 11. 2021, splňuje účinky řádného doručení zásilky, neboť v této době nedisponoval právní zástupce stěžovatelky platnou plnou mocí. Zásilka byla doručována v překladu provedeném soudním tlumočníkem do anglického jazyka a byla doručována prostřednictvím doručujícího orgánu. Za dané situace byl postup obvodního soudu, který rozhodl rozsudkem pro uznání, správný. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, neboť podle ní obvodní soud pochybil, pokud nepostupoval podle § 50b odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník řízení zástupce s procesní plnou mocí, soud doručuje jen tomuto zástupci. Pro doručování výzvy podle § 114b o. s. ř. přitom neplatí z uvedeného postupu žádná výjimka. Aby mohla nastoupit fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., musí být účastníku řízení řádně doručena výzva podle § 114b o. s. ř. Z obsahu spisu obvodního soudu navíc vyplývá, že obvodní soud předal výzvu ve smyslu § 114b o. s. ř. k doručení dne 9. 9. 2021, tedy ještě v době, kdy byla plná moc stěžovatelky udělená jejímu právnímu zástupci platná a účinná. Podle stěžovatelky je rozhodující, zda byl účastník řízení zastoupen právním zástupcem v okamžiku, kdy soud výzvu podle § 114b o. s. ř. vydal, respektive k okamžiku, kdy ji odeslal. Nesprávným postupem obvodního soudu byl porušen princip rovnosti účastníků řízení, neboť soud komunikoval s právním zástupcem vedlejší účastnice, ale nekomunikoval s právním zástupcem stěžovatelky. Dále stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1577/16 (N 120/86 SbNU 79), podle něhož je zapotřebí při konkrétním doručení vycházet z materiálního přístupu k doručování. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 26 Cdo 2632/2014, podle něhož procesní plná moc končí pravomocným skončením řízení, pro něž byla udělena, ledaže by z ní vyplývalo, že se vztahuje i na jiná řízení. Za daného stavu tedy měl obvodní soud při odesílání výzvy ve smyslu § 114b o. s. ř. vycházet z toho, že stěžovatelka je platně a účinně zastoupena na základě plné moci právním zástupcem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, jen je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 7. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených práv