IV.ÚS 667/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 667/06 ze dne 12. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. Pavla Korty, advokáta, Advokátní kancelář se sídlem Poštovní 2, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, správce konkurzní podstaty úpadce Česká národní záložna, spořitelní a úvěrní družstvo se sídlem Kostelní 23, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. René Gemmelem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem K. Sliwky 126, 733 01 Karviná-Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2005, čj. 16 Cm 199/2003-38, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2006, čj. 8 Cmo 467/2005-45, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel uvedl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 39 K 8/2001, byl prohlášen konkurz na majetek úpadce a stěžovatel byl ustaven do funkce správce konkurzní podstaty. Ve věci ukončené ústavní stížností napadenými rozhodnutími stěžovatel žaloval V. L. o zaplacení částky 1 250,- Kč s příslušenstvím z titulu povinnosti žalovaného jako člena úpadce podílet se na úhradě ztráty vzniklé z hospodaření úpadce. Krajský soud v Ostravě žalobě vyhověl pouze co do základu žalované částky s úrokem z prodlení ode dne 5. 6. 2002, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci odmítl podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Stěžovatel oponoval právním závěrům obecných soudů a v ústavní stížnosti nastolil otázku právní povahy žaloby o uhrazovací povinnosti a s tím spojenou věcnou příslušnost soudu. Vyjádřil názor, že ve věci šlo o obligační závazek žalovaného, a nikoliv vztah týkající se účasti člena v družstvu. Jeho věc tedy neměla být podřazena pod ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ale měla být projednána a rozhodnuta v prvním stupni okresním soudem jako soudem věcně příslušným, a to rozsudkem, a nikoliv usnesením podle ustanovení soudem § 200e o. s. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci vytknul, že zaujal protichůdný pohled na tutéž problematiku, když připustil, že řízení o uhrazovací povinnosti patří v prvním stupni do věcné příslušnosti krajského soudu, avšak při posouzení odvolání nazíral na věc jako na obligační spor. Stěžovatel uzavřel, že pokud Ústavní soud posoudí řízení o uhrazovací povinnosti jako spor o obligační povinnost, pak jeho věc měl rozhodovat okresní soud rozsudkem, pokud by Ústavní soud potvrdil, že ve věci šlo o vztah člena k družstvu, pak vrchní soud odvolání chybně odmítl jako nepřípustné pro zákonný limit 2 000,- Kč. Stěžovatel připojil námitku, že mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v celé výši, neboť pokud jde o jistinu, byl stěžovatel plně úspěšný. Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Ostravě rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 1 250,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ročně od 5. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobní návrh na úhradu požadovaného úroku z prodlení z částky 1 250,- Kč ve výši 11 % ročně od 21. 9. 1999 do 4. 6. 2002 a ve výši 5,5 % ročně od 5. 6. 2002 do zaplacení zamítl (výrok II.), rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů částku 2 384,- Kč (výrok III.), a konečně výrokem IV. stanovil žalovanému povinnost zaplatit ČR - Krajskému soudu v Ostravě soudní poplatek ze žaloby ve výši 600,- Kč. V odůvodnění vztahujícího se k výroku pod bodem III. krajský soud uvedl, že zamítnutá část příslušenství představovala neúspěch stěžovatele, a proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení v poměrné výši 42,4 procent. Odvolání, které stěžovatel směřoval výhradně do výroku III. usnesení krajského soudu, Vrchní soud v Olomouci odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že nepřipouští-li občanský soudní řád v ustanovení § 202 odst. 1 odvolání v tzv. bagatelních věcech co do meritorního výroku, tím méně je v těchto věcech odvolání přípustné proti vedlejším výrokům včetně výroku o nákladech řízení. Přestože v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. je zmíněn toliko rozsudek, nepochybně nelze rozdílný režim uplatnit ani v případě, že bylo rozhodnuto usnesením. Vrchní soud v Olomouci zaznamenal nesprávné poučení soudu prvního stupně o přípustnosti odvolání, uvedl však, že tato skutečnost nemohla na jeho rozhodnutí ničeho změnit. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. V projednávané věci nepřehlédl vadu plné moci obsahující možnost plurality právních zástupců, ale netrval na jejím odstranění, neboť z ústavní stížnosti bylo zjevné, že o ní může být rozhodnuto pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, a to usnesením bez nařízení ústního jednání. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud respektoval její obsah a stížnostní žádání a musel vzít v úvahu, že stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě v celém jeho rozsahu, tj. i ve vyhovujícím výroku I., či výroku IV. zavazujícího výhradně žalovaného a rozhodujícím zjištěním také bylo, že stěžovatel (i když vadně poučen) svoje odvolací námitky zaměřil výhradně do jediného, a to náhradově nákladového, výroku pod bodem III. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a přezkumná pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), jejichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních předpisů. Tento princip subsidiarity vyplývá již z čl. 4 Ústavy, podle něhož ochrana základních práv a svobod je úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu; ten není součástí soustavy obecných soudů ani součástí orgánů veřejné správy, a proto do činnosti jiných orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti tedy vyplývá, že ji lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Hodlal-li stěžovatel v projednávaném případě brojit proti věcné nepříslušnosti krajského soudu v důsledku svého odlišného názoru na posouzení právní povahy žalobou uplatněného nároku na zaplacení 1 250,- Kč, mohl a měl tuto námitku uplatnit v průběhu řízení nebo v odvolání jako vadu řízení. To však neučinil, neboť, jak i sám uvedl v ústavní stížnosti, svoje odvolání zaměřil toliko do výše přiznaných nákladů řízení. Z tohoto pohledu Ústavní soud nahlížel na ústavní stížnost zaměřenou do usnesení Krajského soudu v Ostravě jako na nepřípustnou. Navíc ve vztahu k vyhovujícímu výroku krajského soudu by bylo možné hodnotit stěžovatele jako osobu k podání ústavní stížnosti v tomto rozsahu neoprávněnou, neboť nebylo zřejmé, a stěžovatel to ani netvrdil, v čem by se měl tento výrok (přiznávající mu to, o co žalobou usiloval, tj. zaplacení částky 1 250,- Kč) dotknout jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel spíše než obsah rozhodnutí hodnotil jeho formu. Stejný závěr Ústavní soud učinil i ve vztahu k výroku IV. usnesení krajského soudu, kterým krajský soud uložil povinnost žalovanému; tato povinnost stěžovatele nikterak nezavazuje a rozhodnutí v této části není schopno jakkoliv zasáhnout do jeho práv. Přípustnou a ústavně právního přezkumu způsobilou byla pouze ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelé a poté ve shodě s dřívějšími rozhodnutími ve skutkově i právně obdobných věcech týchž účastníků řízení rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Čtvrtý senát Ústavního soudu shodně jako např. v usnesení sp. zn. III.ÚS 80/07 ze dne 28. 7. 2007, které je oběma účastníkům řízení známo, konstatuje, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu k žádnému porušení základních práv stěžovatele nedošlo a ani dojít nemohlo a opakuje, že není jeho úkolem sjednocovat judikaturu obecných soudů ohledně aplikace ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., čehož se stěžovatel ve své ústavní stížnosti domáhá. Pokud v daném případě dospěl odvolací soud k závěru, že není-li připuštěno odvolání v tzv. bagatelních věcech co do me