IV.ÚS 667/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 667/20 ze dne 24. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 4 Tdo 1403/2019-905, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 67 To 211/2019-814 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. března 2019 č. j. 1 T 14/2018-727, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 3. 2019 č. j. 1 T 14/2018-727 uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odt. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za toto jednání a za přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 3 T 57/2017, v právní moci dne 10. 4. 2018, byl stěžovatel odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 3 T 57/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byla stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných) uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozenému R. E. náhradu škody ve výši 121 192 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený R. E. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných) uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, škodu ve výši 59 991 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Praha, škodu ve výši 1 313 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená M. Z. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. 67 To 211/2019-814 u stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně povinnosti nahradit škodu poškozenému R. E. a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných) uložil podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému R. E. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 61 192 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený R. E. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal ohledně stěžovatele napadený rozsudek nezměněn. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. 4 Tdo 1403/2019-905 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu coby podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje do všech výroků napadených rozhodnutí s tím, že podle názoru stěžovatele došlo při provádění dokazování a následném hodnocení důkazů k pochybením, která měla za následek jak porušení jeho ústavně zaručených práv, tak i některých principů trestního práva. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje, jak došlo ke konfliktu, při kterém byla poškozenému R. E. způsobena těžká újma na zdraví, rozebírá svědecké výpovědi, zdůrazňuje, že při incidentu se v prostorách hudebního klubu již nenacházel, a že v jeho případě došlo k nesprávnému a neúplnému skutkovému zjištění a tím i k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Je přesvědčen, že učiněná skutková zjištění jsou v naprostém rozporu s provedenými důkazy a že dokazováním vyšlo najevo, že jednal výhradně v sebeobraně a aktivně na poškozené neútočil. Podle jeho názoru obvodní soud a městský soud při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s trestním řádem, stejně jako se zásadami in dubio pro reo a presumpce neviny, když zcela tendenčně zhodnotily v zásadě pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele a ostatních spoluobviněných, což zcela nekriticky akceptoval i Nejvyšší soud jako soud dovolací. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností