IV.ÚS 668/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 668/16 ze dne 3. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Kateřiny Tomkové, zastoupené Mgr. Lucií Mokrošovou, advokátkou se sídlem v Brně, Joštova 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015 č. j. 10 Afs 25/2015-75 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2014 č. j. 29 Af 84/2012-124, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti ze dne 26. 2. 2016 se JUDr. Kateřina Tomková (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti. Dne 21. 9. 2011 rozhodnutím č. j. 51667/11/294971701226 Finanční úřad v Ivančicích (dále jen "správce daně") v obnoveném řízení podle § 120 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozhodnutí původně místně příslušného Finančního úřadu Brno III ze dne 12. 12. 2008 č. j. 226555/08/290912706384, a dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, žalobkyni vyměřil na dani z přidané hodnoty (dále též "DPH") za zdaňovací období červenec 2008 nadměrný odpočet ve výši 9 017 965 Kč, čímž snížil původně vyměřený daňový odpočet o částku 950 000 Kč. Správce daně neuznal nárok žalobkyně na odpočet DPH z přijatého dokladu fa. č. 038/2008 za dodávku dřevěných plastik od společnosti EDHESSA s. r. o., přestože pravomocným rozsudkem pro uznání Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 č. j. 4 C 110/2009-24, kterým měl být dle přesvědčení žalobkyně správce daně vázán, bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem mj. i předmětných plastik. Dne 4. 6. 2012 rozhodnutím č. j. 8357/12-0100-702516 Finanční ředitelství v Brně odvolání žalobkyně zamítlo a rozhodnutí správce daně ze dne 21. 9. 2011 č. j. 51667/11/294971701226 potvrdilo. Dne 27. 11. 2014 rozsudkem č. j. 29 Af 84/2012-124 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 4. 6. 2012 č. j. 8357/12-0100-702516, podanou proti Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně (dále je "žalovaný"), zamítl. Odvolací finanční ředitelství se stalo nástupcem Finančního ředitelství v Brně po reorganizaci daňové správy, provedené zákonem č. 456/2011 Sb. Správní soud konstatoval, že ve lhůtě pro podání žaloby brojila žalobkyně v zásadě pouze proti způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s předloženým rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 č. j. 4 C 110/2009-24. Uvedený rozsudek byl vydán podle § 153a o. s. ř. jako rozsudek pro uznání, který formalizoval prohlášení účastníků řízení o jejich názoru na vlastnictví předmětných plastik a právě v tomto směru jím byl žalovaný vázán. Závěry žalovaného však nestojí na rozporech v tvrzení mezi účastníky daného soudního řízení. Žalovaný se zabýval splněním podmínek při přiznání nadměrného odpočtu žalobkyni dle § 72 a § 73 zákona o DPH a komplexním způsobem vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že přijala předmětné zdanitelné plnění. Tento závěr nemohl "důkaz" spočívající v rozsudku pro uznání, podle správního soudu účelově získaném osobně propojenými účastníky dřívějších zdaňovaných transakcí, popřít. Předmětný rozsudek nelze v žádném ohledu považovat za "autoritativní určení toho, že k převodu vlastnického práva k předmětu zdanitelného plnění skutečně došlo", jak žalobkyně uvedla ve svém podání ze dne 13. 5. 2014. Dne 26. 11. 2015 rozsudkem č. j. 10 Afs 25/2015-75 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 29 Af 84/2012-124 zamítl. Kasační soud konstatoval, že správní soud se se žalobními body vypořádal dostatečně i věcně správně, přičemž popsal i povahu rozsudku pro uznání a jeho význam pro právní vztahy. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení ústavních práv zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka poukázala na ustanovení § 135 o. s. ř. a ustanovení § 99 odst. 1 daňového řádu o vázanosti soudu, resp. správce daně, rozhodnutím jiného orgánu a tvrdila, že jejich nerespektováním ve vztahu k citovanému rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 č. j. 4 C 110/2009-24, byla porušena její základní práva. Stěžovatelka opakovala, že nabytí vlastnického práva k plastikám prokázala předmětným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, kterým byl správce daně vázán, přesto jej však jako důkaz neuznal a přistoupil k přezkumu okolností souvisejících s vydáním uvedeného rozsudku a neuznal jej jako důkaz k nabytí vlastnického práva stěžovatelkou. V takovém postupu soudů v soudním řízení správním spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv zaručených Ústavou a mezinárodními smlouvami. Stěžovatelka shrnula, že správce daně i oba v její věci rozhodující soudy v rozporu se zákonem připustily možnost přezkumu účinků pravomocného soudního rozhodnutí v daňovém řízení, čímž ignorovaly ustanovení § 99 odst. 1 daňového řádu a porušily základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 dost. 4 Listiny, neboť státní moc byla uplatněna způsobem, jenž zákon nestanoví a v rozporu s jeho smyslem a účelem. Ignorováním pravomocného rozhodnutí nezávislého soudu pak prý státní moc porušila základní práva na soudní ochranu dle čl. 4 Ústavy, ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v konečném důsledku i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3151/09 (N 87/57 SbNU 147), a usnesení ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1246/15. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka tvrdila především porušení požadavků spravedlivého procesu správním soudem a kasačním soudem, a to nesprávným posouzením důsledků shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 pro obnovené daňové řízení, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud však žádné porušení základních práv stěžovatelka nezjistil. Správní soud i kasační soud, stejně jako daňové orgány, byly toho názoru, že nepřihlédnutím k rozsudku pro uznání Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 k žádnému porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky nedošlo, neboť pro daňové řízení, resp. pro posouzení, zda v daném případy byly splněny základní podmínky pro přiznání odpočtu na daň z přidané hodnoty (tj. prokázání přijetí zdanitelného plnění a použití přijatého zdanitelného plnění pro uskutečnění vlastní ekonomické činnosti), nebyl tento rozsudek významný. Ústavní soud neshledává v tomto názoru žádný protiústavní exces. Podstatou ústavní stížnosti je opakovaný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její daňové věci daňovými orgány, a následně i správním soudem a kasačním soudem. Ústavní soud připomíná, že způsob aplikace podústavního práva orgány veřejné moci nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by jejich postup byl svévolný - což v daném případě neshledal. Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej