IV.ÚS 669/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 669/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem, sídlem 5. května 655, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2020 č. j. 9 To 1/2020-537 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. prosince 2019 č. j. 4 T 99/2019-506, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že dne 2. 10. 2019 podal příslušný státní zástupce návrh na potrestání stěžovatele pro přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2019 č. j. 4 T 99/2019-223 o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Ve dnech 12. 12. 2019 a 13. 12. 2019 byly okresnímu soudu doručeny žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Okresní soud napadeným usnesením podané žádosti podle § 71a trestního řádu zamítl a současně podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozhodl tak, že nepřijímá písemný slib stěžovatele. 3. Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení okresního soudu Krajský soud v Plzni napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí s tím, že podle něj vycházejí z nesprávného zjištění existence vazebních důvodů. Stěžovatel tvrdí, že rozhodující soudy pochybily, když se řádně nezabývaly jím předloženými důkazy, zohledňovaly jeho další trestní řízení (vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 1. oddělení obecné kriminality, sp. zn. KRPP-65678/TČ-2019-03057), aniž by mu umožnily se k zjištěním z tohoto řízení vyjádřit, a v rámci stížnostního řízení rozhodoval o jeho stížnosti předseda senátu, jehož manželka obhajovala stěžovatele ve zmíněném jiném trestním řízení. Stěžovatel nesouhlasí také s tím, že v daném trestním řízení byly proti němu využívány závěry znaleckého posudku opatřeného v jiné trestní věci. Je přesvědčen, že okresní soud ani krajský soud nevyhodnotily důkazy ústavně konformním způsobem a že závěry vyplývající z jiných trestních řízení nelze v nyní posuzované věci aplikovat, aniž by mu bylo umožněno se k nim vyjádřit. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování o zbavení osobní svobody, resp. o vazbě, a upozorňuje, že dne 2. 6. 2020 byl z vazby propuštěn. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 7. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, jakož i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19). 8. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)]. 9. V nyní posuzované věci stěžovatel zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o zamítnutí jeho žádostí o propuštění z vazby. Stěžovatel prostřednictvím svých uplatněných námitek Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů však není důvod. Rozhodující obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč žádosti stěžovatele o propuštění z vazby nevyhověly a své závěry založily na konkrétních skutečnostech. 10. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel byl v době rozhodování stále důvodně podezřelý ze spáchání shora uvedených přečinů, přičemž byl pro obdobné jednání v minulosti již opakovaně soudně trestán. Zdůraznil, že proti stěžovateli je v současnosti vedeno další trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. V souvislosti s tím byl na něj podán návrh na vzetí do vazby, o kterém bylo dne 4. 8. 2019 rozhodnuto tak, že byl propuštěn ze zadržení za současného přijetí písemného slibu a stanovení dohledu probačního úředníka. Nyní posuzované jednání stěžovatele se tak odehrálo v době, kdy měl dodržovat povinnosti z přijatého písemného slibu, který nesplnil, navíc ze zprávy o průběhu dohledu probačního úředníka vystavené krátce před vzetím stěžovatele do vazby vyplynulo, že jeho situace je vnímána jako riziková, neboť není motivován reálně získat zaměstnání, přitom je frustrován neúspěchem získat ubytování a sám přiznává obavu z dalších konfliktů vyvolaných reakcí lidí nebo při jednání s úřady. Dané záruky za jeho další chování se tedy ukázaly jako nedostatečné. Okresní soud poukázal také na to, že již v rámci původního vazebního zasedání byl konstatován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný v jiné trestní