IV.ÚS 671/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 671/06 ze dne 17. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele E. K., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 619/2004-495 ze dne 30. 6. 2006, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 109/2002-448 ze dne 7. 10. 2003 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 14 C 91/92-391 ze dne 21. 1. 2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 19. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 C 91/92 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 14 C 91/92-391 ze dne 21. 1. 2002 byla mimo jiné zamítnuta žaloba stěžovatele a čtyř dalších žalobců proti obci Bohuňovice o vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí a uzavření dohody dle § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), přičemž všichni žalobci byli společně a nerozdílně zavázáni k úhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), následně rozsudkem č. j. 40 Co 109/2002-448 ze dne 7. 10. 2003 rozhodnutí okresního soudu v tomto rozsahu potvrdil a zavázal všechny žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele, jakož i ostatních žalobců, opřené o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 619/2004-495 ze dne 30. 6. 2006 odmítnuto jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy posoudily jeho restituční nárok způsobem rozporným s čl. 1, čl. 4, čl. 10 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 5, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel konkrétně namítal, že bratři K. a A. L., jeho právní předchůdci, získali po vydání konfiskačních výměrů dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb.") a dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."), nazpět československé státní občanství. Bylo-li takto dodatečně zjištěno, že se uvedené dekrety na bratry L. nevztahovaly, mělo být na jejich předchozí aplikaci nahlíženo, jako by k ní nikdy nedošlo. Obdobně měla být posuzována i otázka doručení konfiskačních výměrů a jejich náležitostí. Jiný výklad by vedl k tomu, že by neexistovala ochrana před možným zneužitím dekretů či před jejich aplikací v rozporu s lidskými právy, což nebylo možno v daném historickém kontextu vyloučit. Dle přesvědčení stěžovatele se právě takovému účelovému zneužití bratři L. bránili, přičemž skutečnost, že otázka jejich státního občanství byla vyřešena až po roce 1948, jim nelze přičítat k tíži, neboť sami nemohli délku souvisejícího řízení nikterak ovlivnit. V případech neoprávněné aplikace dekretů by nemělo být rozlišováno, zda se postižené osobě podařilo domoci ochrany před rokem 1948 nebo v období následujícím. Stejně tak by nemělo být podstatné, zda byly dekrety vadně aplikovány v tzv. rozhodném období ve smyslu restitučních předpisů či dříve. Bylo-li vyhověno žalobám, u nichž byla konfiskace završena až v rozhodném období, lze tím spíše vyhovět žalobě, u níž bylo v rozhodném období zjištěno, že konfiskace nebyla oprávněná. Dle stěžovatele obecné soudy rovněž dostatečně nezohlednily historický kontext, a to jednak při posuzování osvědčení o národní spolehlivosti, vydaného K. L., neboť nevzaly v potaz, že v oné době nebylo možno lpět na formálních náležitostech a bylo věcí úřadů, aby zvolily pro úkon odpovídající formu, a dále i při rozhodování o dalších důkazních návrzích stěžovatele, kdy přes značnou důkazní nouzi, způsobenou velkým časovým odstupem, nebylo těmto vyhověno. Stěžovatel rovněž poukázal na značnou celkovou délku řízení a dále uvedl, že nesouhlasí ani s uložením povinnosti hradit náklady řízení, neboť napadená rozhodnutí dle něj v tomto směru postrádají dostatečné odůvodnění s ohledem na specifický předmět sporu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 619/2004-495 ze dne 30. 6. 2006, rozsudek krajského soudu č. j. 40 Co 109/2002-448 ze dne 7. 10. 2003 a rozsudek okresního soudu č. j. 14 C 91/92-391 ze dne 21. 1. 2002 svým nálezem zrušil. II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 14 C 91/92 a vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž uvedl, z jakých důvodů nebylo dovolání stěžovatele shledáno přípustným. Nejvyšší soud dále konstatoval, že nebylo zjištěno, že by odvolací soud řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, a krom toho bylo ve vztahu ke konfiskacím, prováděným na základě dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., třeba mít na zřeteli i stanovisko pléna Ústavního soudu, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb. Co se týkalo vytýkaného porušení ústavně zaručených práv, Nejvyšší soud měl za to, že posouzení této otázky náleží Ústavnímu soudu, nicméně vyjádřil přesvědčení, že k porušení práv stěžovatele nedošlo, a ústavní stížnost proto není opodstatněná. Obdobně se k ústavní stížnosti vyjádřil i krajský soud, a to z důvodu nedostatku ústavněprávní relevance tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, které byly pouhou polemikou se závěrem obecných soudů o neexistenci restitučního důvodu dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Okresní soud pak podotkl, že na všechny argumenty stěžovatele bylo v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně reagováno. Soud věnoval přípravě jednání značnou pozornost, přičemž obeslal veškeré archivní fondy, v nichž by se byť jen teoreticky mohly nacházet relevantní písemnosti. Účastníkům řízení se průběžně dostávalo poučení dle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Na základě rozsáhlého dokazování dospěl okresní soud k jednoznačnému závěru, že nemovitosti byly pravomocně konfiskovány před rozhodným obdobím, tzn. byl dohledán konfiskační výměr a bylo prokázáno jeho doručení. Po právní stránce pak okresní soud posoudil věc v souladu s judikaturou Ústavního soudu, přičemž další argumenty obsažené v rozsudku pak byly již jen argumenty podpůrnými. Jiné rozhodnutí by křivdy nejen neodstranilo, nýbrž by naopak další přivodilo. Obec Bohuňovice se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala. Vzhledem k tomu, že výše uvedená vyjádření byla ve své podstatě rekapitulací řízení před obecnými soudy a neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí. III. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by vydáním napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 14 C 91/92 a z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatele bylo nenaplnění časové podmínky, vyplývající z § 1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V řízení bylo prokázáno, že ke konfiskaci majetku bratrů L. dle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. došlo přede dnem 25. 2. 1948, a tedy před počátkem tzv. rozhodného období dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ve vztahu k posouzení, zda ke křivdě došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, považovaly obecné soudy za rozhodný okamžik odnětí majetku státem, přičemž okolnost, že otázka státního občanství bratrů L. byla řešena až v rozhodném období, neměla dle jejich názoru na věc v