IV.ÚS 671/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 671/07 ze dne 25. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupeného P. U., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2006, čj. 26 Cdo 1375/2006-179, a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, čj. 22 Co 351/2005-149, a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2005, čj. 5 C 282/2004-131, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2007 se A. M. (dále též "stěžovatel" nebo "žalobce"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že vydáním v záhlaví uvedených rozhodnutí byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 30 odst. 2 Listiny, čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Mezinárodní pakt"), čl. 7 Listiny, čl. 8 Úmluvy, čl. 3 a čl. 2 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva") a tato rozhodnutí zrušil. II. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou proti 1) statutárnímu městu Mladá Boleslav a 2) T. P. (dále též "žalovaní" případně "vedlejší účastníci") domáhal, aby oběma žalovaným byla stanovena povinnost společně a nerozdílně zajistit žalobci náhradní bydlení do tří měsíců od právní moci rozsudku, povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 4 000,- Kč za každý měsíc ode dne podání žaloby do dne zajištění náhradního bytu, a to vždy do 15. dne v měsíci k rukám zástupce žalobce poštovní poukázkou, a současně aby bylo uloženo prvému žalovanému zaplatit žalobci částku 44 000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce poštovní poukázkou, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 29. 4. 2005 žalobu zamítl (výrok I.) a žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z výsledků dokazování zjistil, že dne 22. 11. 1999 byla mezi prvním žalovaným jakožto pronajímatelem a žalobcem jakožto nájemcem uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou do 22. 11. 2000 k bytu č. 12 ve druhém patře domu v M., s tím, že pokud nájemce bude řádně plnit své povinnosti z této smlouvy vyplývající, prodlužuje se její platnost vždy o jeden rok. Žalobce nehradil řádně nájemné a vznikl mu dluh na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu ve výši 12 987,- Kč, jehož zaplacení mu bylo Radou města Mladá Boleslav prominuto, včetně poplatku z prodlení ve výši 4 998,- Kč. Vlastnictví k domu, v němž se byt nacházel, následně první žalovaný převedl kupní smlouvou na druhého žalovaného, který započal s jeho rekonstrukcí, přičemž předtím vystěhoval po vzájemné dohodě jeho nájemníky do domů, k nimž jim zřídil vlastním nákladem vlastnické právo. I přes pozdější odstoupení od této kupní smlouvy oběma jejími účastníky se druhý žalovaný zavázal nadále řešit případné "právní závady" svou péčí a nákladem. Žalobce se z bytu v M. vystěhoval v říjnu 2001, neboť si byl vědom, že dluží na nájemném nemalou částku a z tohoto důvodu by nedošlo ze strany pronajímatele k prodloužení nájemního vztahu k bytu. Druhý žalovaný za opuštění bytu žalobci nabídl plnění spočívající v zaplacení spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/6 na nemovitostech v M., což žalobce akceptoval. Spoluvlastnický podíl následně žalobce převedl a koupil 1/5 objektu čp. 63 v P., kde v bytě 2 + 1 žije. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobce svým odstěhováním se za dohodnutých podmínek projevil vůli byt nadále neužívat a jeho nájemní vztah k tomuto bytu zanikl ještě před tím, než se 1. žalovaný stal opět vlastníkem předmětného domu. Jednání 2. žalovaného, který žalobci zajistil bytovou náhradu, ač žalobce na ni neměl podle zákona nárok, nelze dle názoru soudu považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy či vyvíjení psychického nátlaku na žalobce. Taktéž nebylo prokázáno, že by jednáním některého ze žalovaných byla žalobci způsobena jakákoli faktická škoda. Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 11. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a prvým žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným se druhému žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III.). Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 12. 2006 dovolání žalobce, jehož přípustnost ten dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je výrazem standardní soudní praxe, na kterou v odůvodnění poukázal. III. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl některé skutkové okolnosti případu a tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zahrnuje i "právo na naplnění legitimního očekávání", princip rovnosti stran před soudem a "právo vyplývající z principu ochrany, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání". Dále namítl porušení práva na pomoc k zajištění základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny a práva na přiměřenou životní úroveň, včetně bytu dle čl. 11 odst. 1 Paktu, práva na nezasahování do soukromého a rodinného života dle čl. 7 Listiny a čl. 8 Úmluvy a práva nebýt diskriminován dle čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy. Porušení "práva na naplnění legitimního očekávání" spatřuje v nesprávné interpretaci ustanovení občanského zákoníku o bytových náhradách obecnými soudy. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že právo na náhradní byt má pouze nájemce, jehož nájemní poměr skončil výpovědí pronajimatele. Dle jeho názoru obecné soudy měly oprávněnost nároku na náhradní byt posoudit v kontextu celého právního řádu a nikoliv jen z úzkého pohledu příslušných ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu a jeho zániku. Postupem obecných soudů všech stupňů bylo stěžovateli upřeno naplnění legitimního očekávání jak v rovině procesních práv, tak v rovině hmotného práva, což ve svém důsledku vedlo k odepření spravedlnosti. Princip rovnosti stran před soudem podle stěžovatele porušil zejména okresní soud, který při dokazování neodůvodněně a jednostranně upřednostnil tvrzení vedlejších účastníků před jeho vlastním tvrzením a vzal jejich tvrzení za prokázaná. Nalézací a odvolací soud nesprávným hodnocením důkazů neodůvodněně zvýhodnily jednu stranu sporu. Porušení principu, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání, spatřuje stěžovatel v tom, že nalézací i odvolací soud jednání vedlejších účastníků shledaly zákonným, ačkoliv dle jeho přesvědčení bylo fakticky obcházením zákona. Stěžovatel však jednal v nouzi a svých práv pozbyl za nápadně nevýhodných podmínek; proto by měl požívat přiměřeně stejné ochrany jako v případě, kdy je pozbude v důsledku svého právního úkonu. Stěžovatel řízení jako celek nepovažuje za spravedlivé a je toho názoru, že obecnými soudy zvolený výklad zákona překročil rámec ústavnosti a ve svém důsledku vedl k tomu, že rozhodnutí ve věci nebylo materiálně spravedlivé. V rámci tvrzení o porušení práva na pomoc k zajištění základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny a práva na přiměřenou životní úroveň, včetně bytu dle čl. 11 odst. 1 Paktu stěžovatel poukázal na povinnost obcí pečovat o uspokojování potřeb svých občanů v oblasti bydlení stanovenou v § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění. Obecné soudy odepřely stěžovateli právní ochranu základních práv tím, že k této povinnosti při rozhodování nepřihlédly. Obce by měly uspokojovat bytové potřeby především těch, kteří na ně nemají. Stěžovatel je chudý, a proto z logiky věci by měl být právě on adresátem takové bytové politiky. Základní právo na nezasahování do soukromého a rodinného života dle čl. 7 Listiny a čl. 8 Úmluvy bylo dle stěžovatele porušeno tím, že postupem vedlejších účastníků mu bylo znemožněno dosavadní soužití v původním bytě se synem, sestrou a jejími dětmi. Nevyhověním žalobě obecné soudy znemožnily obnovu rodinného života Základní právo nebýt diskriminován dle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy bylo podle stěžovatele porušeno selektivním postupem vedlejších účastníků k některým obyvatelům obce. V domech, které kupoval nebo jinak nabýval vedlejší účastník T. P., bydleli převážně Romové. Ti byli postupem vedlejších účastníků vystěhováni do nevyhovujících obje