IV.ÚS 673/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 673/06 ze dne 16. 10. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti DIMENZE K, s. r. o., se sídlem Verdunská 21/709, 160 00 Praha 6, zastoupené JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem, AK se sídlem Na Žertvách 2230/42, 180 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 2005, čj. 14 C 95/2003-84, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, čj. 30 Co 156/2006-108, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a R. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kratochvílem, advokátem, AK se sídlem Belgická 38, 120 00 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadla shora označené rozsudky obecných soudů. Uvedla, že byla v době od 3. 12. 2001 do 11. 11. 12. 2002 zaměstnavatelem žalobce R. H., který u ní pracoval na pozici manažera projektu zodpovědného za realizaci produktů. V pracovní smlouvě byla dohodnuta mzda ve formě pevné měsíční mzdy a pohyblivé části označené jako provize z obratu ve výši 1 %. V době trvání pracovního poměru žalobce (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) pracoval na zakázce od společnosti Valeo Autoklimatizace, s. r. o., jejíž objem dosáhl hodnoty 3 823 011,78 Kč. Stěžovatelka při výplatě provize vzala v úvahu rozsah práce, který vedlejší účastník na této zakázce vykonal, zohlednila jeho pracovní neschopnost v době od 30. 8. 2002 do 23. 9. 2002 a přiznala a vyplatila mu poměrnou část provize ve výši 21 221,- Kč. Zbývající část provize vyplatila zaměstnankyni, která na obchodním případu pracovala po dobu pracovní neschopnosti vedlejšího účastníka a pokračovala i v době, kdy již nebyl zaměstnancem stěžovatelky. Vedlejší účastník se s tímto vyrovnáním nespokojil a žalobou se domohl vyplacení zbytku provize ve výši 8 598,50 Kč. Stěžovatelka uvedla, že v soudním sporu uplatnila řadu námitek stran pracovněprávní povahy nároku a stran skutečného výkonu práce vedlejším účastníkem na projektu, kterými se však obecné soudy nezabývaly, a uchýlily se k právním konstrukcím, jež neměly žádný legitimní hmotněprávní podklad. Stěžovatelka zdůraznila, že z provedených důkazů zcela jasně vyplynulo, že se nehodlala zprostit své povinnosti vyplatit zaměstnancům provizi za to, že svojí prací přispěli k realizaci zakázky, na vyplacení provize však mohl vzniknou nárok pouze v rozsahu, v jakém se na realizaci zakázky podíleli. Stěžovatelka rovněž oponovala rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 3 659,- Kč. Svoje rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že stěžovatelka uvedla vedlejšího účastníka v omyl tím, že mu zaplatila poměrnou část pohyblivé částky mzdy před podáním žaloby. Tento argument stěžovatelka označila za neočekávatelný a zarážející, neboť spravedlivým vypořádáním všech provizí rozhodně nemohla nikoho uvádět v omyl. Stěžovatelka označila postup obecných soudů při projednávání a rozhodování její věci za nesouladný s pravidly spravedlivého procesu a rozporný s hmotným právem. Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 8. 2007 plně odkázal na obsah příslušného spisu s tím, že nemá, co by dodal. Pokud šlo o náhradu nákladů řízení, šlo podle obvodního soudu o věc řešenou v rámci řízení před obecnými soudy (včetně možnosti samostatného odvolání). Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 8. 2007 uvedl, že se s argumenty stěžovatelky řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, na které v bližším odkazuje. Svoje rozhodnutí soud považoval za správné po hmotněprávní i procesněprávní stránce. Řádně zastoupený vedlejší účastník R. H. v podání ze dne 26. 9. 2007 uvedl, že dle jeho názoru byla ústavní stížnost podána účelově, neboť soudy obou stupňů se předmětem sporu mezi účastníky zabývaly, a to dokonce opakovaně a velmi důsledně. V průběhu řízení byla ke skutkovým tvrzením účastníků provedena řada důkazů, které soudy správně hodnotily, při hodnocení užily přiměřenou právní kvalifikaci a ve věci správně rozhodly. Vedlejší účastník zopakoval, že ujednání o pohyblivé složce mzdy, tzv. provizi, neobsahovalo žádné omezení pro případ jeho onemocnění, ani jiné dělení mezi více zaměstnanců; poukázal též na to, že zaměstnankyně, o které stěžovatelka tvrdila, že jí vyplatila poměrnou část provize, tuto výplatu popřela. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a zavázal stěžovatelku k úhradě jeho nákladů řízení před Ústavním soudem v částce 11 424,- Kč. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze ve vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly pouze na odůvodnění svých rozhodnutí a neuvedly nic nového, k čemu by se stěžovatelka měla vyjádřit, Ústavní soud nepovažoval za potřebné zasílat jejich vyjádření stěžovatelce k případné replice. Stejný závěr Ústavní soud učinil i ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14 C 95/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že vedlejší účastník se žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 38 238,10 Kč, která představovala jednoprocentní provizi z konkrétního realizovaného obchodního případu. Po vyjasnění, že částka zaplacená vedlejšímu účastníkovi stěžovatelkou po ukončení pracovního poměru představovala přiznanou část provize (s provizí bylo vyplaceno ještě dvouměsíční odstupné), vzal vedlejší účastník v tomto rozsahu žalobu zpět a obvodní soud řízení co do částky 14 848,- Kč zastavil (šlo o částku 21 221,- Kč po odečtení zákonných srážek). Po provedeném dokazování obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejšímu účastníkovi vznikl nárok na vyplacení pohyblivé složky mzdy, a to na základě ujednání v pracovní smlouvě ve smyslu ustanovení § 29 odst. 2 tehdy platného zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.), a že základem pro výpočet jeho výše byla částka realizovaného prodeje, avšak bez 22 % daně z přidané hodnoty. Podle obvodního soudu neměla třítýdenní pracovní neschopnost vedlejšího účastníka vliv na výši nároku, přičemž z pracovní smlouvy ani její přílohy nevyplývalo žádné ujednání o dělení provize v poměru, v jakém se na realizaci obchodu podíleli ostatní pracovníci; za nedůvodnou označil obvodní soud i obranu stěžovatelky, že šlo o rozjednanou zakázku. Městský soud v Praze ve shodě s obvodním soudem potvrdil, že poskytnutí provize bylo založeno na objektivních kritériích (realizace projektu a platba klienta) a nebylo podmíněno splněním dalších subjektivních hledisek ze strany zaměstnance (kvalitní splnění úkolů). Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodoval ve věci opakovaně, rozsudkem ze dne 19. 7. 2004, čj. 14 C 95/2003-44, žalobu co do zaplacení částky 6 373,- Kč zamítl, rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobě co do zaplacení částky 8 663,- Kč vyhověl a stěžovatelce uložil, aby tuto částku vedlejšímu účastníkovi uhradila. Ve zbytku (tj. co do částky 8 384,10 Kč) žalobu zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 34,50 Kč zamítl (podle odůvodnění šlo o opravu numerické chyby), jinak rozsudek v tomto výroku ohledně částky 8 598,50 Kč potvrdil. Odvolací soud opětovně zdůraznil, že nárok vedlejšímu účastníkovi vznikl uzavřením obchodu a důvod k jeho krácení nebyl dán ani jeho pracovní neschopností ani počtem pracovníků podílejících se na projektu. K ujednání v dodatku k pracovní smlouvě o tom, že k zaplacení provize dojde po úhradě obchodu zákazníkem, uvedl, že nebylo podmínkou vzniku nároku vedlejšího účastníka na odměnu, ale jen ujednáním o splatnosti již vzniklého nároku, a proto nebylo rozhodující, že k uhrazení některých částek zákazníkem došlo až po ukončení pracovního poměru s vedlejším účastníkem. Městský soud v Praze nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť dle jeho názoru nebylo možno stanovit přesně úspěch a neúspěch ve věci samé. Městský soud připustil, že stěžovatelka uhradila vedlejšímu účastníkovi část provize krátce před podáním žaloby, měl však za to, že když neuvedla, čeho se platba týká, uvedla jej v omyl a vedlejší účastník nemohl vědět, co obdržel. Stran nákladů odvolacího řízení odvolací soud zavázal stěžovatelku povinností zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3 659,- Kč. Po ověření formálních náležitostí ústavní stíž