IV.ÚS 673/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 673/20 ze dne 31. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Floriána, zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem náměstí Dr. Tyrše 56, Čechtice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 22 Cdo 1419/2018-117, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 23 Co 149/2017-96, 23 Co 347/2017 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. října 2016 č. j. 6 C 146/2015-47, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. července 2017 č. j. 6 C 146/2015-71, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Mgr. Jaroslava Šejvla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 10. 2016 č. j. 6 C 146/2015-47 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 7. 2017 č. j. 6 C 146/2015-71 povolil právo nezbytné cesty jako pozemkovou služebnost zatěžující pozemek parc. č. X1 v k. ú. Třebotov ve prospěch všech vlastníků pozemku parc. č. X2 v k. ú. Třebotov, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu tvořícím součást rozsudku (výrok I.). Dále soud rozhodl, že vedlejší účastník jako žalobce je povinen zaplatit stěžovateli jako žalovanému za zřízení služebnosti jednorázovou náhradu 10 000 Kč (výrok II.). Stěžovateli soud uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů nalézacího řízení částku ve výši 21 940 Kč (výrok III.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník je vlastníkem pozemku parc. č. X2, který nabyl darováním od rodičů v roce 1998. Pozemek vedlejšího účastníka není přístupný z veřejné cesty a z tohoto důvodu na něm nelze řádně hospodařit či jej řádně užívat. Nejvhodnější varianta spojení pozemku vedlejšího účastníka s veřejnou cestou vede přes pozemek stěžovatele parc. č. X1. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2017 č. j. 23 Co 149/2017-96, 23 Co 347/2017 rozsudek okresního soudu ve III. výroku a doplňující rozsudek ve II. výroku změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů nalézacího řízení nepřiznal; jinak rozsudek okresního soudu ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I.). Dále soud rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že je nutno žalobě vedlejšího účastníka o povolení nezbytné cesty přes pozemek stěžovatele parc. č. X1 vyhovět tak, jak byla tato nezbytná cesta stanovena v geometrickém plánu. Tato nezbytná cesta podle geometrického plánu představuje zhruba 22 m2 a podle tohoto geometrického plánu je zřízena pouze v takovém rozsahu, bez kterého by bylo znemožněno řádné užívání nemovitosti vedlejšího účastníka. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 1419/2018-117 bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (výrok II.). 5. Stěžovatel v dovolání namítal, že nezbytná cesta neměla být v posuzované věci povolena, neboť vedlejší účastník měl možnost zajistit si přístup na svůj pozemek z veřejné cesty i jiným způsobem než soudním rozhodnutím, a to na základě uzavření nájemní či kupní smlouvy, jejímž předmětem by byla část pozemku stěžovatele parc. č. X1 sloužící pro přístup na pozemek vedlejšího účastníka z veřejné cesty. Tato námitka podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání založit nemůže, neboť krajský soud se při řešení této právní otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Rozhodnutí krajského soudu je v této právní otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nejde ani o otázku neřešenou, která by zakládala přípustnost dovolání. 6. Stěžovatel dále namítal, že nezbytná cesta neměla být povolena také z toho důvodu, že vedlejší účastník si způsobil nedostatek přístupu na svůj pozemek z hrubé nedbalosti podle § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), resp. vedlejšímu účastníkovi lze přičítat takové jednání jeho právních předchůdců. Tvrdil, že rodiče vedlejšího účastníka při nabývání pozemku věděli o nedostatku jeho spojení s veřejnou cestou a tato skutečnost ovlivnila i výši kupní ceny. Jelikož vedlejší účastník nabyl pozemek darem od svých rodičů, lze mu přičítat hrubou nedbalost jeho právních předchůdců. Sám vedlejší účastník nevyužil možnost zajistit přístup na pozemek "v 90. letech, kdy probíhala parcelace sousedního pozemku parc. č. X3 a vznikl mimo jiné pozemek parc. č. X4, který zjevně slouží vlastníkům všech sousedních nemovitostí jako přístupová cesta". Nejvyšší soud poukázal na to, že s těmito námitkami nicméně přichází stěžovatel až nyní v dovolacím řízení. V odvolání hrubou nedbalost vedlejšího účastníka nebo jeho právních předchůdců vůbec netvrdil, teprve při závěrečné řeči zástupkyně stěžovatele uvedla, že se "soud I. stupně nezabýval otázkou hrubé nedbalosti žalobce, který měl možnost v minulosti si přístup k nemovitosti zajistit, případně jeho právní předchůdci". Obsahem odvolání ani dalších podání stěžovatele před krajským soudem není tvrzení, že by právní předchůdci vedlejšího účastníka věděli při nabývání pozemku o nedostatku přístupu, nebo že by vedlejší účastník měl možnost zajistit si přístup při dělení sousedního pozemku. Tyto skutečnosti stěžovatel namítá až v dovolání. V odvolacím řízení vztahoval stěžovatel nezajištění přístupu k pozemku pouze k odmítnutí vedlejšího účastníka uzavřít se stěžovatelem nájemní či kupní smlouvu. Nejvyšší soud dále dovodil, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že krajský soud se v odvolacím řízení neuplatněnou otázkou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nesprávně uvedl, že stěžovatel uplatnil námitku hrubé nedbalosti až v dovolacím řízení. Tento závěr Nejvyššího soudu je však v rozporu s obsahem spisu, neboť z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 14. 11. 2017 a z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že tuto námitku stěžovatel uplatnil nejen v odvolacím řízení, ale tvrzení k prokázání hrubé nedbalosti vedlejšího účastníka a jeho právních předchůdců vznášel stěžovatel od počátku sporu. 8. Stěžovatel dále namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, zejména výslechy svědků Bořivoje Beneše a Aleny Benešové, jimiž měla být prokázána skutečnost, že historický přístup na pozemky vedlejšího účastníka byl odjinud. 9. Stěžovatel poukazuje na to, že daném případě je rozhodné, že právní předchůdci (rodiče) vedlejšího účastníka nemovitosti nabyli jako odúmrť od státu v roce 1986 a oni ani vedlejší účastník se po dobu cca 30 let ani jednou nepokusili o smluvní zřízení práva cesty nebo o odkup části pozemku, který by je s veřejnou cestou spojil, případně se nepokusili zajistit si přístup ke své nemovitosti obdobně, jako to udělali vlastníci sousedních nemovitostí při rozdělení sousedního pozemku, jejichž přístupovou cestu vytváří pozemek parc. č. X4. Stěžovatel uvádí, že na tuto skutečnost poukazoval opakovaně, např. již ve svém podání ze dne 26. 6. 2015 a předložil k ní soudu důkazy. Obecné soudy však k tvrzením stěžovatele a jím navrženým důkazům nepřihlédly a ani se s nimi odpovídajícím způsobem ve svých rozhodnutích nevypořádaly. 10. Pro posouzení míry nedbalosti vedlejšího účastníka a jeho právních předchůdců byl podle stěžovatele významný i obsah e-mailové komunikace mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem tak, jak probíhala v roce 2013, kdy vedlejší účastník sám navrhl nájemní smlouvu, po odsouhlasení jejího obsahu však k podpisu poslal svou manželku, která nemá vzta