IV.ÚS 675/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 675/20 ze dne 19. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Hrubešové, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 40 ICm 203/2016, KSHK 40 INS 8950/2015, 29 ICdo 178/2017-118, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2017 č. j. 40 ICm 203/2016, KSHK 40 INS 8950/2015, 104 VSPH 286/2017-85 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2016 č. j. 40 ICm 203/2016-53, KSHK 40 INS 8950/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BHJ správci v. o. s., sídlem Divišova 882/5, Hradec Králové, insolvenčního správce dlužníka Libora Hrubeše, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 40 ICm 203/2016, KSHK 40 INS 8950/2015 se podává, že rozsudkem ze dne 19. 12. 2016 č. j. 40 ICm 203/2016-53, KSHK 40 INS 8950/2015 krajský soud určil, že vůči insolvenčním věřitelům je neúčinná smlouva o zřízení věcného břemene - služebnosti, uzavřená dne 7. 3. 2014 mezi manželem stěžovatelky jako dlužníkem a stěžovatelkou jako žalovanou, jejímž prostřednictvím dlužník bezplatně zatížil ve výroku specifikované nemovitosti ve svém vlastnictví zapsané na listu vlastnictví č. X1, vše v obci Č., a to pozemek p. č. st. X2, jehož součástí je rodinný dům č. p. X3, pozemek p. č. X4, pozemek p. č. X5 a pozemek p. č. X6, dále též jen "nemovitosti č. p. X3" (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti stěžovatelky uhradit soudní poplatek na účet krajského soudu (výroku III.). 3. Krajský soud neuvěřil tvrzení stěžovatelky o bezproblémovém vypořádání společného jmění manželů (v září 2014 bylo manželství stěžovatelky a jejího manžela jako dlužníka rozvedeno) v důsledku zřízení věcného břemene a měl za to, že všem právním úkonům dlužníka předcházela důkladná příprava na jeho úpadek, o čemž vypovídá zřízení všech věcných břemen na majetku dlužníka nebo na majetku jeho otce ve shodný den, neboť je soudu známo z insolvenčního spisu otce dlužníka, že vlastnil rodinný dům č. p. X7 v Č., který obdobně zatížil dne 6. 3. 2014 věcným břemenem, a že je pro toto řízení důležitá skutečnost, že rodinné záležitosti byly řešeny v jeden den jak u stěžovatelky, manželky dlužníka, tak u jeho rodičů, a dále i otcem dlužníka, a že není v daném případě splněna žádná z liberačních podmínek uvedených v § 240 odst. 4 písm. a), b), c) nebo d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Krajský soud odkázal na pravidla poctivého jednání a na ohledy slušnosti vůči věřitelům s tím, že dlužník měl ponechat nemovitosti ve prospěch věřitelů prosté věcných břemen. Odkázal dále na § 242 insolvenčního zákona a uvedl, že úmysl dlužníka zkrátit své věřitele musel být stěžovatelce znám, jelikož se do insolvenčního řízení stěžovatelky jako dlužnice přihlásila banka uplatňující nárok z titulu směnky, kterou podepsala jako avalista, a musela proto vědět o dluzích svého manžela. 4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 19. 6. 2017 č. j. 40 ICm 203/2016, KSHK 40 INS 8950/2015, 104 VSPH 286/2017-85 rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka neprokázala tvrzení o poskytnutí protiplnění za bezúplatné doživotní právo užívat nemovitosti č. p. X3, popř. že toto protiplnění bylo v zásadním nepoměru k plnění, jakého se stěžovatelce dostalo. I kdyby totiž bylo možno přihlédnout k majetku, jenž se stal předmětem dohody o majetkovém vyrovnání, přesto by byla stěžovatelkou zkonzumována hodnota protiplnění, jehož se mělo údajně dostat dlužníku, podstatně dříve oproti nabytému doživotnímu věcnému břemeni v podobě práva užívat celý rodinný dům, včetně přilehlých pozemků, prostého jakéhokoliv nájemného, jež by neodpovídalo právům nabytým dlužníkem. Vrchní soud dále poukázal na to, že dále bylo v řízení prokázáno, že dlužník uzavřel ve stejný den obdobné účelové smlouvy se svými rodiči a zatížil věcným břemenem v jejich prospěch další nemovitosti ve svém vlastnictví, přičemž jak smlouva uzavřená se stěžovatelkou, tak smlouva uzavřená s rodiči dlužníka byla bezúplatná v situaci, kdy takto zatížené nemovitosti byly již předmětem smluvních zástavních práv uzavřených s věřiteli dlužníka. Tím se nepochybně hodnota nemovitostí významně snížila a právo věřitelů na co možná nejvyšší možné jejich uspokojení se tak významnou měrou zredukovalo, ne-li znehodnotilo zcela, neboť si nelze představit kupce, který by akceptoval koupi nemovitosti, ve které má doživotní právo užívání celé nemovitosti třetí osoba. Vrchní soud uvedl, že bez ohledu na výše uvedená zjištění by právě skutečnost, že dlužník umožnil stěžovatelce doživotní bezúplatné užívání celé nemovitosti, by měla zásadní význam pro závěr, že se stěžovatelce dostalo nepřiměřené výhody. Avšak s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzované věci a s přihlédnutím k tomu, že obě nemovitosti již byly zajištěny ve prospěch věřitelů dlužníka, jenž byl v úpadku ve formě platební neschopnosti, a že v rozhodném období dlužník činil i další právní kroky s cílem omezit své věřitele v uspokojení a zřízeným věcným břemenem zasáhl zásadním způsobem do prodejní hodnoty tohoto majetku, nevyhověl námitkám stěžovatelky, nehledě na to, že stěžovatelka svými zcela zásadními rozpory v tvrzeních přispěla ke znevěrohodnění důvodů, za kterých byl namítaný právní úkon učiněn. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost vymezila odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešeny; tvrdila, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 40 ICm 203/2016, KSHK 40 INS 8950/2015, 29 ICdo 178/2017-118 bylo dovolání stěžovatelky v rozsahu, v němž směřovalo proti části I. výroku, jíž byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku krajského soudu, o nákladech řízení a o povinnosti stěžovatelky uhradit soudní poplatek, a proti II. výroku o nákladech odvolacího řízení odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku poukázal na to, že údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž vrchní soud rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, se nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat. Ve zbylé přípustné části bylo dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítnuto, neboť stěžovatelce se prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí vrchního soudu (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podstatou projednávané věci bylo, zda jednání dlužníka, který v její prospěch zřídil věcné břemeno bezplatného užívání rodinného domu, je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Věcné břemeno bylo zřízeno jako kompenzace za to, že stěžovatelka umožní dlužníkovi nekomplikovaný průběh rozvodového řízení a bude vůči němu vstřícná při řešení otázky styku s dětmi a v souvislosti s výší výživného. Podle stěžovatelky se tímto dlužníkovi dostalo značného prospěchu. Stěžovatelka nesouhlasí s úvahou Nejvyššího soudu, že tento prospěch nelze při úvahách o přiměřenosti protiplnění vzít v úvahu a považuje za zkrácení svých práv, neopřely-li soudy svůj rozsudek o danou úvahu, přičemž žalobě vedlejšího účastníka bylo vyhověno pouze s odkazem na argumentaci, že sama smlouva o zřízení věcného břemene žádnou úplatu neupravuje. 7. S