IV.ÚS 677/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 677/23 ze dne 11. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 29 Cdo 3492/2022-332, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2022 č. j. 91 Co 400/2021-264 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. července 2021 č. j. 5 C 336/2017-221, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Jiřího Matyse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi a postupy soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a na projednání věci v její přítomnosti a vyjádření se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka z titulu náhrady škody, jež měla vzniknout tím, že vedlejší účastník inicioval její insolvenční řízení, domáhala zaplacení částky 662 501,84 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že co do částek 9 248,10 Kč a 7 357,65 Kč se řízení zastavuje a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení 60 984 Kč. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že co do zaplacení částky 1 769,04 Kč se řízení částečně zastavuje a že rozsudek obvodního soudu ve výroku I se v tomto rozsahu zrušuje (výrok I), že se rozsudek obvodního soudu v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 160 515,86 Kč, a ve výroku III potvrzuje, a že se ve zbývající části odvolání jako opožděné odmítá (výrok II), že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 166,40 Kč (výrok III) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Uvedený soud považoval zamítnutí žaloby co do částky 162 284,90 Kč obvodním soudem za správné, neboť vedlejší účastník neporušil svou právní povinnost a mezi tvrzeným porušením (před)smluvní povinnosti a vznikem uplatňované škody není příčinná souvislost. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že jí škoda vznikla tím, že vedlejší účastník inicioval insolvenční návrh a že spočívala ve finanční ztrátě, ke které by nedošlo, kdyby tento návrh se souhlasem vedlejšího účastníka jako druhého věřitele nebyl podán, a oba věřitelé by se tak museli domáhat svých nároků u soudů. Vedlejší účastník přitom disponoval pohledávkou s přímou vykonatelností, a tudíž ji nemusel poškodit vyvoláním insolvenčního řízení a ona by se mohla vůči jeho pohledávce bránit jinak. Soudům nižších stupňů pak stěžovatelka vytýká neznalost procesních postupů, jakož i to, že nezohlednily podstatné skutečnosti a nesprávně posoudily příčinnou souvislost a že bagatelizovaly nepoctivé jednání vedlejšího účastníka. Městskému soudu vytýká, že se nezabýval všemi odvolacími důvody a že dospěl k "absurdním zjištěním". 6. Nejvyšší soud se pak podle stěžovatelky nezabýval "podstatou" vzniku škody a jen zopakoval zavádějící závěry předchozího řízení. Ke konstatování tohoto soudu, že nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, uvedla, že vymezila celou řadu právních otázek, které byly v předchozích řízeních nesprávně posouzeny, ty však zůstaly nevypořádány. Jimi měla být věcná nepříslušnost původní žaloby (její nesprávné posouzení), nesprávné právní posouzení "procesních náležitostí insolvenčního řízení" (vlivu vedlejšího účastníka na jeho zahájení, chybné posouzení neexistující mnohosti věřitelů v roce 2011, záměna iniciace insolvenčního řízení a podávání přihlášek, chybné posouzení skutečnosti, že podala návrh na povolení oddlužení, a toho, že ke vzniku škody musí vzniknout nějaká další nespecifikovaná aktivita vedlejšího účastníka), chybné posouzení právních povinností vedlejšího účastníka podle § 6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, chybné posouzení zavinění a příčinné souvislosti a konečně nesprávné právní posouzení jednání vedlejšího účastníka při podpisu smluv (nekalých podnikatelských praktik vůči ní jako spotřebitelce, resp. otázek ochrany spotřebitele, dobrých mravů a nedostatku vážné vůle). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je její ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť v tomto ohledu vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměla. 9. Navrhuje-li stěžovatelka zrušení rozhodnutí městského soudu, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto její odvolání proti výše uvedenému rozsudku obvodního soudu (viz výrok II věta za středníkem), je ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. totiž může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout mimo jiné též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání; z ústavní stížnosti však není patrno, že by stěžovatelka tento mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podala, natož že by ho vyčerpala (viz i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). 10. Ústavní stížnost ovšem není přípustná ani ve zbývající části, neboť stěžovatelka nevyčerpala dovolání, které v posuzované věci představovalo mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (k tomu viz blíže sub 16 a 17). IV. Posouzení opodstatněnosti (a přípustnosti) ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Stěžovatelka proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu namítá, že uvedla celou řadu právních otázek, které nebyly městským soudem správně posouzeny. Z jeho odůvodnění je patrno, že Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl proto, že neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak stanovuje § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř., přičemž vysvětlil, že nepostačuje pouhá citace textu posledně uvedeného ustanovení nebo jeho části a že uvede-li dovolatel, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, musí specifikovat, o jakou otázku konkrétně jde. Stěžovatelka podle něho v dovolání žádnou konkrétní otázku, na jejímž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí záviselo a řešením