IV.ÚS 68/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 68/10 ze dne 8. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Lubora Melicha a 2) Martina Becka, zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2009 č. j. 5 To 350/2009-293, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. ledna 2010, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2009 č. j. 5 To 350/2009-293 (dále jen "napadené rozhodnutí"). Stěžovatelé namítali, že napadeným rozhodnutím a řízení jemu předcházejícím byly porušeny čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) a čl. 46 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 169/2001 (dále jen "trestní spis") se podává, že napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2002 č. j. 1 T 169/2001-218 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byli oba stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona za skutek popsaný ve výroku rozsudku a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Je nutno uvést, že přezkoumávaný rozsudek obvodního soudu byl předmětem odvolacího řízení před soudem druhého stupně již dříve, přičemž usnesením Městského soudu ze dne 18. prosince 2002 sp. zn. 5 To 427/2002 byla odvolání obou stěžovatelů zamítnuta. Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. března 2004 sp. zn. I. ÚS 184/03 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nálezem Ústavního soudu ze dne 28. července 2009 sp. zn. Pl. ÚS 1/09 v obnoveném řízení na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. července 2008 (stížnost č. 35450/04) bylo rozhodnuto tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2002 sp. zn. 5 To 427/2002 se ruší, neboť v řízení, jež jeho vydání předcházelo, bylo porušeno základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Výhrady Evropského soudu se týkaly zejména skutečností, že nebyla nikdy vyslechnuta svědkyně V. D., odůvodnění nevěrohodnosti svědkyň P. V., J. J. a Z. Š. bylo nedostatečné a obecné soudy dostatečně nevysvětlily, proč v daném případě aplikovaly ustanovení § 209 odst. 1 trestního řádu, když svědka MUDr. I. D. vyslýchaly nejprve v oddělené místnosti a poté v jednací síni, avšak v nepřítomnosti stěžovatelů. S ohledem na tyto závěry Evropského soudu Ústavní soud v obnoveném řízení věc vrátil k novému projednání odvolání před městským soudem s tím, že úkolem odvolacího soudu bude, aby v novém řízení odvolání stěžovatelů proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 3. února 2002 sp. zn. 1 T 169/2001 posoudil takovým postupem, který by respektoval článek 6 Úmluvy. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali průběh trestního řízení, podrobně rozvedli tvrzené předprocesní pochybení policistů, zpochybnili věrohodnost výpovědí svědkyň J. J. a P. V., event. Z. Š., svědků MUDr. I. D. a výpověď svědků v přípravném řízení J. B. a J. L., poukázali na tvrzené rozpory s obsahem spisu a přístup soudů k provádění a hodnocení důkazů a na nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále namítali nerespektování zásady presumpce neviny a "in dubio pro reo" a nerespektování závěrů uvedených v rozsudku Evropského soudu ze dne 24. července 2008. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze. Městský soud v Praze uvedl, že vše, co považoval za podstatné uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí a nemá, co by více dodal. Městské státní zastupitelství v Praze pak uvedlo, že podle jeho názoru městský soud postupoval zcela v souladu s čl. 6 Úmluvy a poukázal na jeho podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí. Doručená vyjádření nebyla stěžovatelům zaslána na vědomí k případné replice z důvodu, že neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili, nevedou k závěru, že by došlo k porušení namítaných základních práv a svobod. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy. Výše zmíněná porušení Ústavní soud nezjistil. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se celou věcí znovu podrobně zabýval, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo v intencích rozsudku a opětovně dospěl k závěru, že odvolání obou stěžovatelů není důvodné. K jednotlivým námitkám stěžovatelů lze uvést, že městský soud podrobně rozvedl důvody, pro které považuje výpovědi svědkyň J. J. a P. V. (jinak přítelkyň stěžovatelů) za nevěrohodné, přičemž mimo jiné zdůraznil, že svědek MUDr. I. D. dosvědčil, že na místě činu slyšel domluvu jmenovaných svědkyň, že půjdou svědčit v neprospěch policistů. Sami stěžovatelé pak v ústavní stížnosti připouštějí, že toto vytýkané pochybení týkající se nevěrohodnosti výpovědí uvedených svědkyň bylo městským soudem "do určité míry napraveno", i když způsobem, se kterým se neztotožňují. K výslechu svědka J. L. v přípravném řízení lze konstatovat, že žádné ustanovení trestního řádu nebrání tomu, aby policista, který má být vyslechnut jako svědek v trestní věci, která se týká zákroku policejní hlídky, jejímž byl členem a o úkonu sepsal společně s dalšími členy hlídky úřední záznam ze dne 28. ledna 1999, si tento záznam před výslechem přečetl. Na danou situaci nelze aplikovat ustanovení § 158 odst. 5 trestního řádu, které zakazuje úřední záznam o podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu přečíst nebo konstatovat jeho obsah osobě, která vysvětlení podala a má být vyslechnuta jako svědek či obviněný. Charakter záznamu o provedení úkonu policisty je zcela odlišný od úředního záznamu o podání vysvětlení dle § 158 odst. 3 trestního řádu. Nutno též uvést, že obhájci stěžovatelů měli možnost se výslechu svědka J. L. v přípravném řízení zúčastnit, této možnosti však nevyužili. Rovněž v souvislosti s výpovědí svědka J. L. nedošlo k porušení zásady ústnosti, kterážto zásada se uplatňuje ve stadiu řízení před soudem (čl. 96 odst. 2 Ústavy). Obecné soudy v daném případě rozhodovaly nikoliv na základě úředního záznamu ze dne 28. ledna 1999, případně na základě jeho výpovědi z přípravného řízení, nýbrž na podkladě ústních výpovědí jmenovaného svědka při hlavních líčeních dne 18. srpna 1999 a 13. února 2002. Navíc odvolací soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že výpověď z přípravného řízení, jejíž údajnou nezákonnost stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, se nijak neodchylovala od výpovědí, které tento svědek učinil před nalézacím soudem. Pokud se jedná o výslech svědka MUDr. I. D., který již před prvním projednáním věci před obvodním soudem požádal soud o provedení příslušných opatření k utajení svědka dle ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu (č. listu 143 trestního spisu), s důvodností svého postupu se odvolací soud vypořádal v usnesení ze dne 18. prosince 2002 (str. 4 a 5) a v napadeném rozhodnutí (str. 5 a 6). Vzhledem k této námitce je třeba zdůraznit, že svědek MUDr. I. D. nebyl anonymním svědkem, tj. svědkem s utajenou totožností a podobou ve smyslu § 55 odst. 2 trestního řádu, pro kterýžto postup trestní řád stanoví přísnější podmínky, než pro postup podle § 209 odst. 1 trestního