IV.ÚS 68/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 68/20 ze dne 14. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloslava Jaroše, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2019 č. j. 9 As 242/2019-47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Městského úřadu Chrudim, sídlem Resselovo nám. 77, Chrudim, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen "krajský soud") žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve zveřejňování jeho osobních údajů na oficiální webové stránce města Chrudim: www.chrudim.eu. Konkrétně šlo o zveřejňování jeho akademického titulu, jména, příjmení a uvedení města v podobě "Ing. Miloslav Jaroš, P." v rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace ze dne 9. 1. 2017 č. j. CR 001886/2017 ODP/Ma. Stěžovatel se domáhal vyslovení zákazu pokračovat ve zveřejňování uvedených osobních údajů popsaným způsobem, popřípadě vyslovení, že uvedené zveřejňování bylo nezákonným zásahem. 3. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 7. 2019 č. j. 52 A 7/2019-112 žalobu zamítl. Konstatoval, že samotné zveřejnění žádosti o informaci a odpovědi je v souladu s § 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"). Krajský soud se ztotožnil s názorem stěžovatele, že zveřejněné údaje - jméno a příjmení, ve spojení s uvedením akademického titulu "Ing." a s údajem "P.", který zjevně souvisel s adresou pro doručování, případně s bydlištěm stěžovatele jako fyzické osoby, byly v dané věci nepřímými identifikátory, tj. osobními údaji podle § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 24. 4. 2019, neboť umožňovaly identifikaci osoby stěžovatele pomocí vyhledávače Google přinejmenším v aplikaci živnostenského rejstříku, kde se nacházela pouze jedna fyzická osoba, k níž se pojily uvedené údaje. Zamítnutí žaloby založil krajský soud na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019 č. j. 9 As 429/2018-35, č. 3864/2019 Sb. NSS, ve kterém byly vymezeny důvody a podmínky ochrany soukromí ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, což vztáhl i na zveřejňování rozhodnutí ve věci svobodného přístupu k informacím. Krajský soud uvedl, že je z úřední činnosti a z dostupné judikatury ostatních správních soudů známo, že stěžovatel žádosti o informace a následné obdobné žaloby podává ve více případech proti různým veřejnoprávním subjektům a obcím. Sám ostatně v žalobě uvedl, že vystupuje ve "stovkách řízení jako zmocněnec osoby obviněné z přestupku" a že "je v tomto specifickém okruhu osob (který však čítá minimálně několik jednotek tisíc osob) zabývajících se přestupkovým právem, téměř ‚celebritou'". Stěžovatel také v žalobě tvrdil, že se uváděné informace týkaly jeho pracovní činnosti a že v internetové databázi Nejvyššího správního soudu lze při zadání řetězce slov "ing. miloslav jaroš" nalézt až 18 rozsudků ve věcech, v nichž vystupoval jako zmocněnec osoby obviněné z dopravního přestupku. I krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel opakovaně a často zastupuje řidiče či provozovatele motorových vozidel ve správních řízeních na pozici obecného zmocněnce. V naprosté většině případů je pak součástí zastupování řidičů žádost stěžovatele jako obecného zmocněnce o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, která obsahuje požadavek na sdělení obsahu listin správních spisů. Na získávání informací podle tohoto zákona tak stěžovatel založil přinejmenším část svého výdělečného podnikání. V daném řízení vystupoval jako osoba, která tuto činnost provádí systematicky a čerpá z ní prospěch. Zároveň ale nechce nést odpovědnost, která je s takovou činností spojena typicky u advokátů, přestože činnost stěžovatele jako profesionálního obecného zmocněnce se tomu fakticky vyrovná a lze ji označit za analogickou k činnosti advokáta. V žalobě se snaží vystupovat jako soukromá osoba, jejíž osobnostní práva byla poškozena, přestože sám žádosti o informace ve značném rozsahu obcím rozesílá a uvádí v nich veškeré své osobní údaje. Svou žalobou se tak fakticky domáhá toho, aby mohl tuto činnost nadále systematicky vykonávat, aby z ní mohl čerpat finanční a jiný prospěch, ale zároveň aby se mohl stáhnout zpět do svého soukromí a dovolávat se ochrany osobních údajů, jestliže se při ní dopustí něčeho, co si nepřeje zveřejňovat. 4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud zejména shledal, že krajský soud na základě aplikace přiléhavé judikatury, totiž rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019 č. j. 9 As 429/2018-35, č. 3864/2019 Sb. NSS [ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 1181/19 všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], dospěl ke správnému závěru, že postup vedlejšího účastníka nebyl nezákonným zásahem. Stěžovatel totiž byl identifikovatelný, byť pouze v kontextu své činnosti jako "svého druhu profesionál", kde však zároveň musí takový zásah do svého soukromí a ochrany osobních údajů strpět. Vedlejší účastník postupoval plně v souladu nejen též s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2018 č. j. 9 As 198/2018-37, ale i se zásadou proporcionality, jakkoli výslovně neprovedl test proporcionality, což ostatně při tak rutinním postupu, jako je zveřejňování informací podle § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, nelze obvykle ani požadovat. Podstatné je, že naplnil zásadu proporcionality tím, že o samotném žadateli o informace obviněném z přestupku nezveřejnil vůbec nic, o stěžovateli pak zveřejnil právě tolik, aby jej nebylo možno jasně ztotožnit mezi všemi osobami téhož jména, ale zároveň aby bylo zjevné, že táž osoba podává obdobné žádosti o informace u různých obecních úřadů. Stěžovatel zde zároveň vystupoval jako "svého druhu profesionál", takže argumentuje-li informačním sebeurčením a ochranou soukromí, je třeba připomenout, že podávání žádostí o informace v pozici zmocněnce je zjevně součástí jeho profesního života, nikoli života soukromého, v němž by bylo třeba respektovat jeho soukromí a informační sebeurčení a osobní údaje [k této dichotomii viz část IV.B nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215), týkajícího se veřejného hodnocení činnosti novináře]. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá jednak to, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nevypořádal s celou řadou jeho kasačních námitek, čímž došlo k porušení jeho práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Dále namítá, že Nejvyšší správní soud nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu k výkladu pojmu "soukromí", a to konkrétně nález ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. I. ÚS 512/02 (N 143/28 SbNU 271). Stěžovatel též uvádí, že v projednávané věci správní soudy přistoupily ke svévolnému výkladu práva při posouzení otázky, zda informace o profesní činnosti stěžovatele, který často vystupuje jako obecný zmocněnec, spadají pod pojem "soukromí", přičemž jimi provedený výklad práva je v rozporu se smyslem a účelem zákona. S ohledem na to, že žádné zákonné ustanovení neumožňuje povinnému subjektu zveřejnit osobní údaje žadatele o informace, není takový postup souladný s čl. 10 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny, neboť není splněna podmínka výhrady zákona. Tím, že Nejvyšší správní soud schválil názor krajského soudu, podle kterého pro určitou "druhou kategorii" osob - údajně frekventovaní obecní zmocněnci ve věcech dopravních přestupků - neplatí ústavní zásada, že zásah do práva na ochranu osobních údajů musí mít zákonný podklad, se podle názoru stěžovatele dopustil jeho neústavní diskriminace. Nejvyšší správní soud též změnil právní náhled na věc od krajského soudu, čímž došlo k porušení zákazu překvapivých rozhodnutí, zásady předvídate