IV.ÚS 680/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 680/05 ze dne 14. 3. 2007 N 52/44 SbNU 651 K možnosti vydání součásti věci podle restitučních předpisů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 14. března 2007 sp. zn. IV. ÚS 680/05 ve věci ústavní stížnosti J. H. a O. M. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2004 č. j. 5 Co 855/2004-486 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005 č. j. 28 Cdo 1115/2005-548, jimiž byla zamítnuta restituční žaloba stěžovatelů i jejich dovolání. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2004 č. j. 5 Co 855/2004-486 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 7. 2005 č. j. 28 Cdo 1115/2005-548 se zrušují. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 10. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") v právní věci o uzavření dohody o vydání nemovitostí k odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Jihočeského divadla změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "okresní soud") ze dne 19. 2. 2004 tak, že se zamítá žaloba na uzavření dohody, kterou by Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových - v postavení žalovaného vydala do vlastnictví stěžovatele 1) v postavení žalobce B) podíl 1/4 a do vlastnictví stěžovatele 2) v postavení žalobce A) podíl 3/4 domu č. 425, postaveného na stavební parcele č. 524, a stavební parcely č. 524, tedy nemovitostí zapsaných na LV č. 60000 pro obec a katastrální území České Budějovice 1 (dále též jen "stěžovateli nárokované nemovitosti"). Dále pak krajský soud svým rozsudkem ze dne 3. 12. 2004 upravil právo účastníků řízení a České republiky - Okresního soudu v Českých Budějovicích na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud následně svým rozsudkem ze dne 21. 7. 2005 zamítl dovolání stěžovatelů a určil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení. 2. Stěžovatelé se domnívali, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy byla zasažena jejich základní práva, právo na soudní a jinou právní ochranu a právo vlastnit majetek, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé napadali skutková zjištění, jež učinil krajský soud při rozhodování jejich právní věci, která stěžovatelé označili za odporující dokazování prováděnému před obecnými soudy. Na základě těchto pak krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o neexistenci stěžovateli nárokovaného domu č. 425 jako věci v právním smyslu, neboť tento závěr je v příkrém rozporu se všemi ve věci obstaranými důkazy, především se znaleckými posudky Ing. arch. S. a J. H., resp. s výpověďmi těchto znalců před obecnými soudy. V dalším stěžovatelé krajskému soudu vytýkali nesprávné právní posouzení věci, neboť podle jejich přesvědčení vydání jimi nárokovaných nemovitostí do jejich vlastnictví nebrání žádná zákonná ani faktická překážka. Pokud krajský soud k možnosti vydat stěžovateli nárokované nemovitosti do jejich vlastnictví zaujal odlišné stanovisko, je tomu tak výhradně proto, že nikterak nezohlednil specifikum souzené věci, kdy se stěžovatelé domáhají zmírnění následků majetkových křivd podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), a pominul příslušnou judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě jeho nálezy sp. zn. IV. ÚS 364/2000, sp. zn. IV. ÚS 222/01, sp. zn. I. ÚS 28/99, sp. zn. II. ÚS 105/98, sp. zn. II. ÚS 82/95, sp. zn. IV. ÚS 500/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 100, svazek 25, nález č. 24, svazek 18, nález č. 61, svazek 13, nález č. 29, svazek 7, nález č. 31, svazek 20, nález č. 183). Takto naznačené námitky proti napadanému rozsudku krajského soudu stěžovatelé ve své ústavní stížnosti blíže rozvedli. Svým výhradám stěžovatelé podrobili rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, neboť podle jejich hodnocení tento ponechal bez odezvy zřejmé nesprávnosti rozsudku krajského soudu ze dne 3. 12. 2004, nadto se měl Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání stěžovatelů zabývat danou problematikou nedostatečně a jeho přístup k posouzení dovolání stěžovatelů tak vykazuje prvky formalismu. Ústavní stížnost uzavřeli stěžovatelé konstatováním, že napadaná rozhodnutí obecných soudů považují za další křivdu, která na nich byla spáchána, a to se zřejmým záměrem, aby nedošlo ke způsobení obtíží Jihočeskému divadlu. 4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 15 C 137/96. Z tohoto zjistil, že stěžovateli nárokované nemovitosti byly odňaty původním vlastníkům rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 1961, a to podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Původní vlastníci zemřeli dne 13. 10. 1982 a 3. 7. 1983, stěžovatelé jsou jejich právními nástupci spadajícími pod ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. V letech 1989-1990 proběhla rekonstrukce historické budovy Jihočeského divadla, která přiléhá ke stěžovateli nárokovanému domu č. 425. Při této došlo ke stavebnímu propojení obou budov, aby stěžovateli nárokovaný dům č. 425, do něhož bylo umístěno technické divadelní zázemí, mohl být užíván pro účely Jihočeského divadla. Stěžovatelé uplatnili nárok na vydání nemovitostí podle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., avšak bezvýsledně. Proto podali dne 7. 6. 1996 k okresnímu soudu žalobu proti Jihočeskému divadlu (dále též jen "vedlejší účastník"), v níž se ve smyslu § 5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. domáhali uzavření dohody o vydání jimi nárokovaných nemovitostí. Dne 12. 6. 2001 vydal krajský soud usnesení, dle něhož do řízení vstupuje namísto dosavadního žalovaného Česká republika (dále jen "vedlejší účastnice"). Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2004 č. j. 15 C 137/96-393 je již čtvrtým rozhodnutím okresního soudu ve věci samé, všechny předchozí rozsudky nalézacího soudu byly následně zrušeny rozhodnutími soudu odvolacího. Ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2004 okresní soud konstatoval, že stěžovateli nárokované nemovitosti, jmenovitě dům č. 425, zůstaly věcmi v právním smyslu, což dovodil především s ohledem na znalecké posudky znalců Ing. arch. L. E. a J. H. Jelikož podle zjištění okresního soudu stěžovatelé jsou oprávněnými osobami, včas podali výzvu k vydání věci vůči vedlejšímu účastníkovi a splnili všechny podmínky podle zákona č. 403/1990 Sb., jakož i podle ostatních předpisů, rozhodl okresní soud o povinnosti vedlejší účastnice uzavřít se stěžovateli v rozsudku specifikovanou dohodu. K odvolání vedlejší účastnice a vedlejšího účastníka vydal krajský soud dne 3. 12. 2004 ústavní stížností napadaný rozsudek, jehož výroková část byla již naznačena výše v odstavci 1 tohoto rozhodnutí Ústavního soudu. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 3. 12. 2004 dospěl k závěru, že stěžovateli nárokovaný dům č. 425 již neexistuje jako věc v právním smyslu, proto nelze stěžovateli nárokované nemovitosti těmto vydat. Podle zjištění krajského soudu, které ten učinil především na základě znaleckého posudku Ing. arch. S. a při uvážení rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2548/98 stěžovateli nárokovaný dům č. 425 zanikl sloučením s budovou Jihočeského divadla a stal se její součástí. To zejména z toho důvodu, že při případném oddělení domu č. 425 by zbytek objektu vedlejšího účastníka sloužil z hlediska svého stavebního určení méně kvalitně, neboť by se jednalo o divadelní objekt, který postrádá vlastní technickou část. Nadto z žádného z obstaraných důkazů se nepodává, že původní dům č. 425 vystupoval po roce 1990 ve vztazích k okolí jako samostatná věc, nemůže tak být věcí v právním smyslu, jelikož jde o součást věci vzniknuvší propojením tohoto domu a budovy Jihočeského divadla. Krajský soud tak v napadaném rozsudku ze dne 3. 12. 2004 uzavřel, že podle ustanovení § 2 zákona č. 403/1990 Sb. lze vydat jen věc v právním smyslu, restituční žaloba stěžovatelů tedy nemohla být úspěšná. K dovolání stěžovatelů pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2005 toto zamítl a určil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení. Při prostudování soudního spisu okresního soudu sp. zn. 15 C 137/96 učinil