IV.ÚS 681/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009 N 221/55 SbNU 75 K hranici přípustnosti dovolání a posuzování jeho přípustnosti v případě dělitelných plnění (k samostatnému skutkovému základu práva či nároku)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 20. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 681/09 ve věci ústavní stížnosti FATO invest, a. s., Hradec Králové, IČ: 15062597, se sídlem Hradec Králové, Dřevařská 904, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3243/2008-205 ze dne 22. ledna 2009, kterým bylo odmítnuto pro nepřípustnost stěžovatelčino dovolání vzhledem k výši peněžitého plnění, které byla stěžovatelka povinna podle rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu zaplatit, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a M. P. jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Návrhem došlým dne 24. března 2009 ve lhůtě určené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím některé formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému rozhodnutí. 2. V ní stěžovatelka napadá shora uvedené rozhodnutí s námitkami, že se Nejvyšší soud dopustil nesprávného právního posouzení, neboť vadně vyhodnotil přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud stěžovatelkou uplatňovaný nárok rozdělil na dva díly, z nichž každému přisoudil jiný režim pro posouzení přípustnosti dovolání, a posléze u obou takto rozdělených nároků shledal překážku přípustnosti dovolání. Brojí proti samostatně posuzované přípustnosti dovolání u jednotlivých částí jedné výrokové věty odvolacího soudu a argumentuje především tím, že předmětem řízení bylo pouze jedno právo, nikoli dvě práva se samostatným základem. Nejvyšší soud nedodržel kogentní normy upravující civilní proces takovým způsobem, že zasáhl do ústavním pořádkem zaručených základních práv, a to na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. 3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis, z něhož se podává zejména následující: 4. Vedlejší účastník se domáhal jako zhotovitel žalobou podanou proti stěžovatelce zaplacení části ceny ve výši 104 027 Kč, neboť tato část mu po provedení díla nebyla uhrazena. V řízení před nalézacím soudem se stěžovatelka bránila námitkou započtení smluvní pokuty (ve výši žalobního nároku), vzniklé za prodlení s předáním díla zhotovitele, a proto soud vedlejšímu účastníkovi nevyhověl a žalobu rozsudkem č. j. 33 Cm 150/2004-65 ze dne 10. 2. 2005 v celém rozsahu zamítl. 5. Odvolací soud k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zjistil totiž, že na rozdíl od všech jiných skutkových okolností nebyly řádně zjištěny ty, jež se týkaly prodlení zhotovitele, zejména doby prodlení, což mělo vliv na výši smluvní pokuty a zánik žalobcova práva započtením. Proto nalézacímu soudu uložil svým usnesením č. j. 1 Cmo 162/2005-96 ze dne 21. 3. 2006 doplnit dokazování. 6. Soud prvního stupně po doplněném dokazování zjistil, že námitka stěžovatelky zápočtem smluvní pokuty je důvodná jen zčásti, a proto žalobě svým rozsudkem č. j. 33 Cm 150/2004-138 ze dne 5. 3. 2007 v částce 44 583 Kč vyhověl a ve zbývající části, tj. 59 444 Kč ji zamítl. Žalobce i žalovaná se proti rozhodnutí odvolali. 7. Odvolací soud se ve svém rozsudku č. j. 1 Cmo 256/2007-185 ze dne 13. 2. 2008 s rozhodnutím soudu prvního stupně co do věcné správnosti ztotožnil, avšak pozměnil jej tak, že redukoval původní závěr o době prodlení žalobce, a proto žalobě v částce 59 444 Kč vyhověl a ve zbývající části, tj. 44 583 Kč ji zamítl. 8. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, a to do výroku I./1, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit 59 444 Kč. Dle jejího názoru byl naplněn dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a odst. 3 (dovolání lze podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) o. s. ř. Přípustnost dovolání v částce 44 583 Kč z celkové částky 59 444 Kč spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil] a v částce tvořené rozdílem mezi 59 444 Kč a 44 583 Kč, tj. 14 861 Kč v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé). Dovolací soud k přípustnosti dovolání co do měnící části výroku rozsudku v rozsahu částky 14 861 Kč uzavřel, že je z důvodu stanoveného v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena. Obdobný závěr učinil i u části výroku v rozsahu 44 583 Kč, jímž odvolací soud výrok soudu prvního stupně (implicitně) potvrdil. Proto dovolání v rozsahu jednotlivých dovolacích námitek svým usnesením č. j. 23 Cdo 3243/2008-205 ze dne 22. ledna 2009 pro nepřípustnost odmítl. III. 9. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. 10. Nejvyšší soud ve svém podání ze dne 11. června 2009 ozřejmil, že dovolání stěžovatelky řádně posoudil, a protože ho ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. neshledal přípustným, nezbylo mu než je odmítnout. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta, přičemž souhlasil s upuštěním od ústního jednání, příp. s jednáním bez své účasti. 11. Stěžovatelce bylo vyjádření účastníka zasláno k replice. Ta se v podání ze dne 7. října 2009 s přípisem Nejvyššího soudu neztotožnila a souhlasila s upuštěním od ústního jednání. IV. 12. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 13. V souzeném případu šlo o právo vedlejšího účastníka na zaplacení části ceny za dílo a tento nárok stěžovatelka nepopírala; na svoji obranu užila námitku započtení protipohledávkou, tedy právo kompenzační povahy, vycházející z týchž právních poměrů (smlouvy o dílo), avšak s jiným skutkovým základem. 14. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem vyjádřeným v komentářové literatuře a v ustálené judikatuře, že právem se samostatným skutkovým základem se rozumí též spor nebo jiná právní věc, která vychází z jiných skutkových tvrzení, jimiž byla uplatněna (z odlišného skutku), než další spory nebo právní věci, o nichž se společně rozhoduje. Jedním rozhodnutím soud rozhoduje ve společném řízení ve skutkově odlišných sporech nebo jiných právních věcech též tehdy, uplatnil-li žalovaný proti žalobci svůj nárok vzájemnou žalobou (§ 97 a 98 o. s. ř.). O rozhodnutí o několika právech se samostatným skutkovým základem jde proto tehdy, bylo-li rozhodnuto současně o zaplacení pohledávky ze smlouvy a o smluvní pokutě; okolnost, zda se tak stalo jediným výrokem (např. ukládajícím zaplacení peněžitého plnění) nebo více výroky, je tu nerozhodná. O právo se samostatným skutkovým základem jde podle ustálené soudní praxe také tehdy, došlo-li k tzv. rozštěpení původně jediného práva na dvě práva v důsledku toho, že odvolatel využil svého práva a proti rozhodnutí o dělitelném plnění podal odvolání jen zčásti (svůj odvolací návrh kvantitativně ohraničil jen na část plnění, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto), citováno dle Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1088 a násl. Výše uvedené potvrzuje i stabilní judi