IV.ÚS 681/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 681/24 ze dne 30. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Psychiatrické nemocnice Brno, sídlem Húskova 1132/2, Brno, zastoupené Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023 č. j. 16 Co 221/2023-22, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2024 č. j. 16 Co 221/2023-32 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. října 2023 č. j. 71 L 359/2023-12, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 72 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. A. Ch., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení § 72 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ,,z. ř. s."). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen ,,městský soud") na základě oznámení stěžovatelky zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení v ústavu zdravotnické péče. Napadeným usnesením rozhodl, že k převzetí vedlejšího účastníka do Psychiatrické nemocnice Brno nedošlo ze zákonných důvodů a nařídil jeho propuštění. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. 3. Krajský soud v Brně (dále jen ,,krajský soud") ze zprávy zdravotního ústavu zjistil, že vedlejší účastník dodatečně souhlasil se svým umístěním do zdravotního ústavu. Tato skutečnost podle něj bránila v pokračování v řízení a soud podle § 16 zákona z. ř. s. odvolací řízení usnesením ze dne 12. 12. 2023 č. j. 16 Co 221/2023-22 zastavil. Protože stěžovatelka měla i nadále zájem na přezkumu rozhodnutí městského soudu a posouzení toho, zda hospitalizace vedlejšího účastníka byla v souladu se zákonnými důvody či nikoli, podala návrh na pokračování v odvolacím řízení. Krajský soud jej však usnesením ze dne 20. 2. 2024 č. j. 16 Co 221/2023-32 odmítl. Proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost. Řízení o ní dosud probíhá. 4. Městský soud následně z důvodu dodatečného vyslovení souhlasu vedlejšího účastníka s léčením řízení usnesením ze dne 28. 2. 2024 č. j. 71 L 359/2023-33 zastavil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Městský soud rozhodl usnesením ze dne 12. 3. 2024 č. j. 71 L 359/2023-37 podle § 210a o. s. ř. tak, že usnesení o zastavení řízení zrušil. 5. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené usnesení městského soudu o tom, že k převzetí nedošlo ze zákonných důvodů, usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení a usnesení krajského soudu o odmítnutí jejího návrhu na pokračování v odvolacím řízení. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud napadené usnesení zcela nedostatečně odůvodnil. Z odůvodnění nevyplývá, na základě jakých důkazů učinil závěr o nezákonnosti hospitalizace, s některými důkazy se soud vůbec nevypořádal. Městský soud se v rozhodnutí nezaobíral tím, jaký byl zdravotní stav umístěného během jeho přijetí a prvních dnů hospitalizace. Proti usnesením krajského soudu o zastavení odvolacího řízení a odmítnutí návrhu stěžovatelky na pokračování v řízení namítá, že i ona má právní zájem na výsledku řízení. Rozhodnutí o nezákonnosti může mít pro zdravotnické zařízení zásadní význam a negativní důsledky. V postupu soudu shledává porušení zásady rovnosti účastníků. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. 8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná na https://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná. 9. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalobu pro zmatečnost proti usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení opravdu podala a připojila ji i k ústavní stížnosti. Ústavní soud by věcným posouzením ústavní stížnosti nerespektoval její subsidiaritu k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva a nepřípustně by tak zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. Z těchto důvodů je ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení nepřípustná. Argumentace stěžovatelky nálezem ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1974/14 (N 61/76 SbNU 825), není přiléhavá. Ústavní soud v tomto nálezu sice dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost není v případě rozhodnutí o dalším držení v ústavu (resp. odmítnutí odvolání proti tomuto rozhodnutí) účinným prostředkem nápravy, v dané věci šlo o rozhodnutí o přípustnosti dalšího držení v ústavu, kterým byl umístěný člověk zbaven osobní svobody. Případné pochybení tedy muselo být napraveno v co nejkratší době a chybné odmítnutí odvolání dosahovalo ústavněprávní dimenze. Ústavní soud v tomto nálezu uvádí, že pokud by člověk umístěný ve zdravotním ústavu měl po chybném odmítnutí odvolání zahajovat řízení o žalobě pro zmatečnost, počkat případně na právní moc usnesení, kterým se o zmatečnosti rozhodne, a poté vyčkat nového rozhodnutí odvolacího soudu o svém odvolání, protáhne se takové řízení minimálně o několik týdnů, po které je umístěný člověk stále zbaven osobní svobody (bod 32). Tak tomu ale v posuzovaném případě nebylo. Negativní dopady případného nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení pro stěžovatelku tak závažné, aby ospravedlnily narušení výše uvedené zásady subsidiarity. 10. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přiměřeně vztahuje i k napadenému usnesení městského soudu o tom, že k převzetí vedlejšího účastníka do Psychiatrické nemocnice Brno nedošlo ze zákonných důvodů. V případě kasačního rozhodnutí soudu o žalobě pro zmatečnost by totiž řízení před krajským soudem dále pokračovalo a přezkum usnesení městského soudu by byl věcí soudu krajského. 11. Ústavní stížnost je nepřípustná i proti usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu stěžovatelky na pokračování v odvolacím řízení. I v tomto případě platí, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve v případě, že případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Pokud však stěžovatelka (zcela správně) napadla usnesení o zastavení odvolacího řízení žalobou pro zmatečnost a soud by v tomto řízení usnesení o zastavení zrušil, usnesení o odmítnutí návrhu stěžovatelky na pokračování v odvolacím řízení by bylo bezpředmětné, neboť odvolací řízení by nadále po