IV.ÚS 682/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 682/20 ze dne 30. 6. 2020 N 142/100 SbNU 552 Rozhodování o nákladech řízení při zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu - výklad § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Antoše, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2019 č. j. 23 Co 403/2019-185 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, ve znění opravného usnesení ze dne 14. července 2020, takto: I. Výrokem I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2019 č. j. 23 Co 403/2019-185 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.*) II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2019 č. j. 23 Co 403/2019-185 se ruší.*) III. Ve zbývající části se návrh odmítá. ______________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2020 Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se domáhá ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. S ústavní stížností spojil v replice k vyjádření účastníka a vedlejší účastnice návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). 2. Stěžovatel je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") a od roku 1991 usiluje u vedlejší účastnice (resp. jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu České republiky) o uspokojení svého restitučního nároku. Jeho nároky byly uznány rozhodnutími z let 2002, 2003 a 2009, na jejichž základě mu vznikl nárok na vydání náhradních pozemků. Protože část jeho nároku nebyla uspokojena, podal dne 13. 3. 2012 k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 proti vedlejší účastnici žalobu, jíž se domáhal nahrazení projevu vůle uzavřít s ním dohodu o převodu několika pozemků, včetně pozemku parc. č. X v katastrálním území Modřany (dále jen "předmětný pozemek"; pozn. o vydání tohoto pozemku požádal u Pozemkového fondu České republiky již v roce 2004). 3. Žaloba v části týkající se předmětného pozemku byla vyloučena k samostatnému řízení a dne 16. 7. 2013 postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 43 C 362/2013 (dále jen "hlavní řízení"). Vedlejší účastnice podáním ze dne 4. 2. 2014 v hlavním řízení upozornila na dvě probíhající soudní řízení vedená u obvodního soudu, jejímž předmětem je vydání předmětného pozemku jiným oprávněným osobám. V jednom z řízení byl dne 19. 8. 2013 vydán nepravomocný rozsudek, kterým byl nahrazen projev vůle vedlejší účastnice k vydání předmětného pozemku. 4. Dne 30. 5. 2014 podal stěžovatel žalobu z tzv. hlavní intervence podle § 91a o. s. ř. proti účastníkům jednoho z uvedených soudních řízení (sp. zn. 28 C 184/2014) a dne 10. 7. 2014 stěžovatel navrhl, aby obvodní soud spojil uvedené řízení s hlavním řízením. Obvodní soud dne 18. 9. 2014 řízení nespojil, avšak hlavní řízení přerušil do pravomocného skončení uvedeného řízení. Dne 6. 4. 2016 obvodní soud spojil dvě jiná probíhající řízení, jejichž předmětem bylo mj. nahrazení vůle o převodu předmětného pozemku, pod sp. zn. 40 C 33/2008 (dále jen "vedlejší řízení"). V tomto řízení obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2018 č. j. 40 C 33/2008-762 zavázal vedlejší účastnici, aby se stěžovatelem uzavřela dohodu o převodu předmětného pozemku, a uložil jí, aby mu zaplatila 41 503 Kč jako náhradu nákladů vedlejšího řízení. Obvodní soud v uvedeném rozsudku upozornil na liknavý a svévolný postup vedlejší účastnice při uspokojování nároků v dané věci. Uvedený rozsudek potvrdil městský soud rozsudkem ze dne 9. 8. 2018 č. j. 29 Co 242/2019-903. Podané dovolání vedlejší účastnice proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 686/2019-975. 5. Obvodní soud dne 11. 9. 2019 rozhodl, že se v hlavním řízení pokračuje. Stěžovatel dne 26. 9. 2019 jako první úkon v hlavním řízení po jeho pokračování vzal žalobu zpět a navrhl, aby soud uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Obvodní soud usnesením ze dne 30. 9. 2019 č. j. 43 C 362/2013-158 hlavní řízení zastavil a za použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přikázal vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady ve výši 123 674 Kč. Proti uvedenému usnesení podala vedlejší účastnice odvolání, ve kterém nesouhlasila se zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby, mělo-li být zastaveno výhradně z důvodu překážky věci rozhodnuté a pro zastavení řízení byl nutný její souhlas. Nesouhlasila se svou povinností nahradit stěžovateli náklady řízení, je-li v konečném důsledku povinna nést je ve vztahu k předmětnému pozemku dvakrát. 6. Městský soud napadeným usnesením změnil výrok uvedeného usnesení obvodního soudu o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků hlavního řízení nemá právo na jejich náhradu. Potvrdil sice zpětvzetí žaloby jako důvod zastavení řízení, avšak pro použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. podle něj podmínky splněny nebyly. Pojem "chování žalovaného" nelze vykládat tak široce, aby za ně bylo považováno vynucení vůle v jiném, paralelně vedeném řízení. Městský soud uvedl, že je namístě použít § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení přiznat vedlejší účastnici, neboť stěžovatel zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Protože jí však jako organizační složce státu zastoupené advokátem nevznikly žádné účelně vynaložené náklady, městský soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nemá nárok na náhradu nákladů hlavního řízení. Dobrovolnost jako pojmový znak "chování žalovaného" nevyplývá z jazykového výkladu. Lze-li podle systematického výkladu a logického argumentu od menšího k většímu označit za "chování žalovaného" jednání dobrovolné, tím spíše za něj lze označit jednání z právní povinnosti, jde-li u posuzování uvedeného pojmu o to, zda se žalobce domohl uspokojení svého nároku. K tomu odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3778/18 ze dne 8. 10. 2019 (N 171/96 SbNU 192); dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná. Teleologickým výkladem lze dovodit, že uvedené ustanovení naplňuje zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Proto neuspokojila-li vedlejší účastnice důvodný restituční nárok žádným z možných způsobů a zavinila-li svým přístupem ke svým povinnostem, že o předmětném pozemku bylo vedeno více samostatných řízení, městský soud odepřením práva na náhradu nákladů úspěšnému stěžovateli chrání uvedené protiprávní jednání vedlejší účastnice. 8. Dále poukazuje na to, že nebýt závěru, že vedlejší účastnice neměla žádné účelně vynaložené náklady, byl by to právě stěžovatel, kdo hradí náklady hlavního řízení. Upozorňuje, že podání žaloby z tzv. hlavní intervence bylo nutné, neboť by jinak hrozilo, že se uspokojení svého restitučního nároku nedomůže. Důvodnost jeho práva nakonec potvrdil obvodní soud ve vedlejším řízení. Městský soud vyložil "podústavní" právo příliš restriktivním a formalistickým způsobem, který vede k porušení shora uvedených práv stěžovatele. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení. 10. Městský soud ve svém vyjádření setrval na svých závěrech z napadeného usnesení s tvrzením, že nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť vyšel po pečlivém zvážení předmětu sporu a procesní problematiky z ustálené soudní rozhodovací praxe. Navr