IV.ÚS 683/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 683/17 ze dne 25. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Oty Pauluse, zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. Nt 600/2016-28, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 14 To 168/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jakožto účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práv a svobod zaručených v čl. 8 a v čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "soud prvého stupně") na základě návrhu Krajského státního zastupitelství v Praze vzat do předběžné vazby na základě ustanovení § 204 odst. 3, 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), neboť na něj byl vydán Okresním soudem v Mariboru dne 14. 9. 2015 evropský zatýkací rozkaz pod sp. zn. X Kpr 22460/2015 (dále jen "evropský zatýkací rozkaz"), jelikož proti němu bylo ve Slovinsku vedeno trestní stíhání pro podezření ze zapojení do obchodování s lidmi za účelem kořistění z nucené prostituce. Současně soud prvého stupně nepřijal peněžitou záruku stěžovatele. Soud prvého stupně odůvodnil své napadené rozhodnutí zejména tím, že stěžovateli reálně hrozí uložení vysokého trestu, což již samo o sobě může vést k závěru, že by se trestnímu stíhání vyhýbal, navíc byl stěžovatel pro slovinské orgány delší dobu nedosažitelný a jeho vazby k místu, kde se zdržoval, nebyly dostatečně pevné. Nepřijetí peněžité záruky pak odůvodnil soud prvého stupně tím, že se nepodařilo objasnit reálné majetkové poměry stěžovatele, a tak nebylo možno určit adekvátní výši peněžité záruky. 3. Stěžovatel proti napadenému usnesení soudu prvého stupně podal stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") tak, že ji zamítl. V něm se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, jež doplnil o úvahu, že neobjasnění majetkových poměrů stěžovatele tomuto nemůže jít k tíži, nicméně vzhledem k závažnosti trestné činnosti, z níž je podezříván, bylo přijetí peněžité záruky podle stížnostního soudu stejně vyloučeno. Stížnostní soud rovněž uvedl, že pro rozhodnutí o předběžné vazbě není podstatné, zda se slovinské orgány činné v trestním řízení pokusily či nepokusily stěžovatele nejprve obeslat či zajistit jeho přítomnost jiným způsobem. Stěžovatel se s tímto rozhodnutím nespokojil, a proto využil svého práva domáhat se ochrany svých práv v řízení před Ústavním soudem v tomto řízení o ústavní stížnosti. III. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí jak proti skutečnosti, že obecné soudy v jeho případě shledaly naplnění důvodů pro vzetí do předběžné (tzv. předávací) vazby, tak proti skutečnosti, že neuplatnily některý z institutů nahrazujících vazbu. Konkrétní námitky stěžovatele lze shrnout následovně: 1) absence úředně ověřeného překladu evropského zatýkacího rozkazu a dalších písemností; 2) nesplnění podmínek pro vydání evropského zatýkacího rozkazu; 3); nesplnění podmínek pro vzetí do předávací vazby; 4) nedostatečné zjištění možnosti nahradit předávací vazbu jiným institutem. Tyto námitky lze charakterizovat následovně: 5. Ad 1). Stěžovatel především namítá, že v době jeho vzetí do vazby nedisponoval soud prvého stupně úředně ověřeným překladem oficiálního dokumentu evropského zatýkacího rozkazu, nýbrž měl k dispozici toliko přípis Policejního prezidia České republiky, Odboru mezinárodní policejní spolupráce, obsahujícího blíže neidentifikovaný překlad některých údajů z evropského zatýkacího rozkazu. Tyto údaje však nebyly kompletní, neboť přípis neobsahuje např. výpis ze Slovinského trestního zákoníku o právní kvalifikaci skutku, pro nějž byl evropský zatýkací rozkaz vydán. Rovněž nebyl doložen žádný dokument, prokazující, že proti stěžovateli je ve Slovinsku vedeno trestní řízení. 6. Ad 2). Stěžovatel rovněž polemizuje se splněním podmínek pro vydání evropského zatýkacího rozkazu. Uvádí, že z dostupných informací ze slovinské strany nebylo možno posoudit, zda bylo v jeho případě nutné vydávat evropský zatýkací rozkaz, respektive zda se jej pokoušely slovinské orgány kontaktovat. Stěžovatel se přitom zdržoval po dobu více jak osmi let na stejné adrese, kde si přebírá poštu a kde je v nájmu, byť se nejedná o adresu jeho trvalého bydliště. Policii České republiky přitom bylo z úřední činnosti známo, kde se stěžovatel zdržuje, přesto k jeho zadržení a vzetí do předběžné vazby došlo až cca rok a půl po vydání evropského zatýkacího rozkazu. 7. Ad 3). Stěžovatel se vymezuje proti závěru obecných soudů, že v jeho případě je dána obava, že se bude vyhýbat trestnímu řízení. Stěžovatel se zdržuje dlouhodobě na stejném místě, v zahraničí v posledních čtyřech letech nebyl a nemá tam ani žádné známé či příbuzné, v České republice má rodinu a trvalé vazby, je trvale v péči českých lékařů. Obecné soudy přitom neprokázaly žádnou konkrétní reálnou obavu, že by mohl uprchnout. 8. Ad 4). Stěžovatel napadá údajnou nemožnost nahradit předběžnou vazbu jinými instituty. Uvádí, že nedostatečné prověření majetkových poměrů není důvodem pro vyloučení peněžité záruky, neboť úkolem soudu je pouze stanovit přiměřenou výši, zaručující, že stěžovatel dostojí podmínkám složení záruky, a tuto záruku pak může složit kdokoliv, tj. i třetí osoba. Výše peněžité záruky tak podle stěžovatele není závislá na jeho majetkových poměrech. Stěžovatel na podporu svých námitek odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 732/05 (N 99/49 SbNU 469). 9. K získání dalších relevantních poznatků si Ústavní soud opatřil vyjádření soudu prvého stupně a stížnostního soudu, jakož i relevantní spisový materiál. 10. Soud prvého stupně odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a nad jeho rámec uvedl, že usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. Nt 508/2017, ze dne 7. 2. 2017, bylo rozhodnuto o předání stěžovatele do Slovinska, které bylo rovněž po nabytí právní moci realizováno. 11. Rovněž stížnostní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a opětovně vyzdvihl závažnost trestné činnosti, z níž je stěžovatel podezřelý, která dle názoru stížnostního soudu již sama o sobě dostatečně zakládá obavu, že stěžovatel uprchne či se bude skrývat. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. 12. Policejní prezidium České republiky, Odbor mezinárodní spolupráce, Oddělení operativní spolupráce zaslalo Ústavnímu soudu k jeho žádosti kopii kompletního překladu evropského zatýkacího rozkazu, včetně překladatelské doložky, z níž plyne, že tento dokument přeložila Vera Strmšek, univ. dipl. ing. gr. dne 21. 12. 2016, soudní tlumočník pro český jazyk, na základě ustanovení Ministra spravedlnosti Slovinské republiky ze dne 7. 10. 1992, č. 756-84/91. IV. Posouzení Ústavním soudem 13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 14. Ús