IV.ÚS 683/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 683/20 ze dne 21. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Janet Böhme a 2) Marthy Hrdličky, obou zastoupených Dr. iur. Stephanem Heidenhainem, advokátem, sídlem Laubova 2128/10, Praha 3 - Vinohrady, proti III. výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2020 č. j. 1 Co 38/2019-104, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 250a odst. 1 a § 250c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení III. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V ústavní stížnosti stěžovatelky dále navrhly, aby Ústavní soud zrušil § 250a odst. 1 a § 250c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 8. 2019 č. j. 35 C 24/2018-73 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelky jako žalobkyně domáhaly povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch každé z nich v rozsahu vždy ideální 1/2 k pozemkům parc. č. X1, X2, X3 a X4, zapsaným na listu vlastnictví č. X5, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, pro katastrální území L., obec L. (dále jen "předmětné pozemky") s tím, že takto bude nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov ze dne 10. 10. 2018 č. j. V-7193/2018-712-7 (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že zápis práv do katastru nemovitostí a náležitosti vkladu se řídí českým katastrálním zákonem, jímž česká vnitrostátní právní úprava stanoví, že v listinách pro zápis musí být nemovitosti označeny údaji katastru a náležitostmi podle § 8 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Bylo zjištěno, že německé soudy trvale odmítají v osvědčení specifikovat majetek připadající dědicům a namísto toho vyžadují použití německého práva a německé aplikační praxe i na území jiného členského státu. Snaha stěžovatelek o projednání dědictví zůstavitele soudem České republiky pak skončila zastavením řízení pro nedostatek příslušnosti českých soudů. Krajský soud dovodil, že rozpor s Nařízením Evropského parlamentu a rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. 7. 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení nelze vytýkat českému katastrálnímu úřadu, nýbrž německému vydávajícímu orgánu a vzniklý problém je nutno řešit právě u něj, tj. u subjektu, který jej svým postupem vyvolal. Krajský soud proto dospěl k závěru, že katastrální úřad, který vkladový návrh stěžovatelek zamítl, o věci rozhodl správně. 4. Proti rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelky odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 8. 1. 2020 č. j. 1 Co 38/2019-104 rozhodl, že odvolací řízení se nepřerušuje (výrok I.) a dále rozsudek krajského soudu změnil a povolil vklad vlastnického práva ve prospěch každé ze stěžovatelek v rozsahu vždy ideální 1/2 k předmětným pozemkům s tím, že v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov ze dne 10. 10. 2018 č. j. V-7193/2018-712-7 (výrok II.). Současně rozhodl, že stěžovatelky nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vrchní soud zamítl návrh stěžovatelek na přerušení odvolacího řízení, neboť neshledal žádný důvod k přerušení řízení podle § 109 o. s. ř. a předložení stěžovatelkami navržené předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Vrchní soud uvedl, že stěžovatelky doložily nabytí vlastnického práva, každá v rozsahu ideální 1/2 k nemovitostem zůstavitele, a proto je nezbytné vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí povolit. Ve vztahu k nákladovému výroku uvedl, že o nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že stěžovatelky nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšné stěžovatelky byly v souladu s § 250 odst. 1 o. s. ř. jedinými účastnicemi řízení a není zde nikoho, komu by bylo možno uložit povinnost náklady řízení před soudy obou stupňů stěžovatelkám uhradit. II. Argumentace stěžovatelek 5. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že § 250a odst. 1 o. s. ř., který vymezuje účastníky řízení podle části páté o. s. ř., je neústavní, neboť účastníkem není orgán, který ve věci původně rozhodl. Z tohoto důvodu není možné v řízení podle části páté o. s. ř. uplatnit proti žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť v tomto řízení není žádný žalovaný orgán, který rozhodl vadně a soud musel toto rozhodnutí nahradit. S uvedeným souvisí § 250c o. s. ř., který umožňuje orgánu, který ve věci dříve rozhodl, určitou účast na řízení, zároveň jej však nestanoví účastníkem. Podle § 205a odst. 1 a § 250c o. s. ř. se orgán, který v řízení rozhodl, řízení fakticky účastní. Pokud správní orgány vedly správní řízení, má stát za jejich činnost v pozici žalovaného odpovídat. 6. Správní orgán, který rozhodl v předchozím řízení a jehož rozhodnutí má být v řízení podle části páté o. s. ř. nahrazeno, se v řízení vyjadřuje a hájí své rozhodnutí (viz § 250c a 250c o. s. ř.). Počíná si obdobně, jako by byl žalovaným - pouze žalovaným formálně není. Není tedy problém určit, kdo by měl být v řízení podle části páté o. s. ř. žalovaným a kdo by měl nést náhradu nákladů úspěšného žalobce. Pouze z formálních důvodů formulace § 250a odst. 1 o. s. ř. to však není možné a nadále tak dochází k zásahům do vlastnického práva úspěšných žalobců, kteří nemají po kom uplatňovat svůj nárok na náhradu nákladů a musí zahajovat nové nákladné řízení. 7. Podle stěžovatelek je zcela neúčelné požadovat po úspěšném žalobci, aby z čistě formálních důvodů zahajoval další řízení u Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále jen "ministerstvo"). Nestihne-li ministerstvo ve věci rozhodnout do šesti měsíců, nebo rozhodne negativně, musí úspěšný žalobce v téže věci zahajovat další samostatné soudní řízení. Úspěšnému žalobci tak vznikají další náklady na řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a případně na další soudní řízení (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Své náklady vynaložené na řízení pak žalobce získává s podstatným časovým zpožděním, pokud vůbec. 8. Podle názoru stěžovatelek je v řízení podle části páté o. s. ř. zcela jednoznačné, kdo může a má být v pozici žalovaného, a kdo může a má hradit úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení. Jsou tedy dány podmínky pro to, aby i řízení podle části páté o. s. ř. splňovalo požadavky řádného civilního procesu včetně náhrady nákladů řízení. 9. Stěžovatelky shledávají zásah do vlastnického práva, neumožňuje-li zákon nárokovat v řízení podle části páté o. s. ř. náhradu nákladů řízení. Takový zásah do vlastnického práva je ale zcela nepřiměřený a neodůvodněný v situaci, kdy je jednoznačné, kdo byl v řízení podle části páté úspěšný - žalobce, a kdo byl neúspěšný - správní orgán. 10. Stát fakticky vystupuje v pozici žalovaného v řízení podle části páté o. s. ř., náhradu nákladů řízení platit nemusí a má neúměrně širší prostor se proti nároku na náhradu nákladů řízení bránit, oproti osobě žalované v jiných typech řízení. Takové zvýhodnění státu oproti jiným osobám v civilním řízení je podle názoru stěžovatelek nepřípustné. 11. Stěžovatelky uvádějí, že není jasné, z jakého důvodu nemají žalobci v řízení podle části páté o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení a žalobci podle jiných předpisů ano. Není-li tento rozdíl řádně a objektivně odůvodněn, je nutné jej vnímat jako diskriminaci osob, které jsou (navíc z důvodu pochybení státu) nuceny žalovat podle části páté o. s. ř. Stát v řízení podle části páté o. s. ř. je zvýhodňován oproti ostatním žalovaným v jiných typech řízení, když není povinen náhradu nákladů platit ihned po skončení řízení. K tomu stěžovatelky odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09 (N 66/56 SbNU 749). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění pr