IV.ÚS 684/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 684/06 ze dne 28. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného Mgr. F. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 6 Tdo 783/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 To 522/2005 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 17 T 202/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 17 T 202/2004, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona za skutky blíže popsané ve výroku tohoto rozsudku. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona za použití § 37a tr. zákona ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu. Dále byla stěžovateli uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a byl mu rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit poškozeným náhradu škody s tím, že STATEK LITOBRATŘICE, spol. s r. o. byl se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 To 522/2005 tak, že odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 6 Tdo 783/2006, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy v provedeném trestním řízení mu upřely jednu ze základních svobod tím, že jeho jednotlivé činy jako podnikající osoby neposuzovaly v kontextu celého jeho podnikání a jeho podnikání tak bylo z důvodu pochybení soudů kriminalizováno. Stěžovatel rovněž namítal, že soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku jako podpůrný argument zmínil existenci dalších dluhů stěžovatele, aniž přihlédl k existenci pohledávek zaplacených. Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu vedeného Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 2002/2004. Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a ve světle namítaného ústavního rámce přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Stěžovatel uplatňuje zejména námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Stěžovatel rovněž z předkládané změny skutkových zjištění dovozuje nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že s uvedenou argumentací se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje. V posuzované věci bylo aplikováno ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) a ustanovení § 37a tr. zákona. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Soud I. stupně zjistil správně relevantní okolnosti i naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na osobní svobodu zaručenou čl. 8 odst. 2 Listiny. Pokud se týká námitky stěžovatele, že soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku jako podpůrný argument zmínil existenci dalších dluhů stěžovatele, aniž přihlédl k existenci pohledávek zaplacených, k tomu Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Také Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Podle judikatury Ústavního soudu není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Z rozsudků obecných soudů připojených k ústavní stížnosti, z odvolání (č. listu 90 až 91) ani z dovolání (č. listu 109 až 112), stejně jako z ústavní stížnosti samé, nevyplynulo, že by stěžovatel svoje námitky uplatnil tak, aby mohly být řádně vypořádány v soustavě obecných soudů, ač tak učinit mohl. Je věcí každého účastníka trestního řízení, jaký druh procesní taktiky, jíž zamýšlí prosadit svoji obhajobu, v řízení před soudem zvolí. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Gavardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecnýc