IV.ÚS 684/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 684/20 ze dne 7. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Romany Fojtové, zastoupené JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou, sídlem Botanická 785/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2019 č. j. 24 Cdo 409/2019-400, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2018 č. j. 37 Co 263/2016-379 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 31. května 2016 č. j. 11 C 125/2010-344, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Lucie Emanuely Chmel, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud"), vedeného pod sp. zn. 11 C 125/2010, se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 č. j. 11 C 125/2010-344 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí ideální 1/2 pozemku parc. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, pozemků parc. č. X3, X4 a X5, vše v katastrálním území Ž. (dále jen "nemovité věci"), (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Takto soud rozhodl po té, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 1713/2014-167 zrušil předchozí rozsudky okresního soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí poukázal na skutečnost, že soudy se nezabývaly tím, zda rozestavěná stavba v L. byla v okamžiku darování stěžovatelce věcí v právním smyslu a zda stavba v L. nebyla manžely nabyta originárně, tj. za trvání společného jmění manželů (dále jen "SJM"). K této skutečnosti provedl okresní soud obsáhlé dokazování se závěrem, že nemovitosti v Ž. byly pořízeny za prostředky v SJM získané prodejem stavby rodinného domu v L. 4. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 37 Co 263/2016-379 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přitom se ztotožnil s okresním soudem, že vedlejší účastnice v daném případě na rozdíl od stěžovatelky nenese žádný díl odpovědnosti a učinila právní úkon, darovací smlouvu v roce 2005, s důvěrou v určitý jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence. Okresní soud proto podle krajského soudu správně poskytl ochranu nabytých práv vedlejší účastnici jako nabyvatelce jednající v dobré víře. 5. Oba soudy shledaly naléhavý právní zájem na požadovaném určení a poukázaly na platnou darovací smlouvu ze dne 6. 10. 2005 uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a jejím otcem, byť uzavřenou za trvání manželství stěžovatelky a předchůdce vedlejší účastnice (25. 2. 2000 až 13. 2. 2007), který byl ke dni 29. 4. 2007 prohlášen za mrtvého. Vyšly ze zjištění, že předmětné nemovitosti v Ž. byly nabyty otcem vedlejší účastnice kupní smlouvou ze dne 29. 10. 2003 za výlučné prostředky získané prodejem nemovitostí v L. podle kupní smlouvy ze dne 27. 10. 2003 (dar stěžovatelky). Námitka relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy se dostala po smrti předchůdce vedlejší účastnice do dispozice vedlejší účastnice v tříleté promlčecí době od 6. 10. 2005. 6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 12. 2019 č. j. 24 Cdo 409/2019-400 podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.). 7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v posuzované věci stěžovatelka nepředložila otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena; námitka, kterou stěžovatelka vytýká krajskému soudu (stejně jako okresnímu soudu) procesní pochybení spočívající v chybějícím poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a tím způsobené nepředvídatelnosti rozhodnutí, přípustnost dovolání taktéž nezakládá. Tuto námitku lze vnímat pouze jako tvrzení stěžovatelky o vadě řízení. K vadám řízení Nejvyšší soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání (i kdyby byly skutečně dány). II. Argumentace stěžovatelky 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud se nezabýval otázkou posouzení dobré víry vedlejší účastnice v zápis v katastru nemovitostí, přestože tuto skutečnost konstatoval. 9. Stěžovatelka má za to, že okresní soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, když po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu okresní soud změnil uplatněný právní institut, který k posouzení sporu využil, aniž s ním stěžovatelku seznámil a stěžovatelka tak nebyla poučena o jiném právním názoru soudu a nemohla tak na něj reagovat. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441). 10. V odvolacím řízení stěžovatelka namítala, že rozhodnutí okresního soudu pro ni nebylo předvídatelné a že vlivem změny právní kvalifikace neuvedla všechna skutková tvrzení, protože řešená otázka se až do té doby týkala platnosti darovací smlouvy a struktury majetku, za který byla předmětná nemovitost pořízena. Argumentace o dobrověrném nabytí předmětné nemovitosti se v rozhodnutí soudů do této doby neobjevila, obsahoval ji až rozsudek okresního soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. 11 C 125/2010-344. Okresní soud nedal srozumitelně účastníkům najevo, že je třeba argumentační linii vlivem změny očekávané kvalifikace měnit. Stěžovatelka nebyla okresním soudem o tomto poučena. Vzhledem k tomu, že z posledních jednání bylo patrné, že soud skutečně přisvědčí její námitce relativní neplatnosti, očekávala, že bude rozhodnuto v její prospěch - a vlivem toho, že se tak nestalo, bylo pro ni rozhodnutí okresního soudu překvapivé. Tímto postupem bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu. 11. Stěžovatelka považuje za nepřijatelné stanovisko krajského soudu, že i kdyby okresní soud o svém právním názoru na věc strany sporu poučil, neměla by jak tento jeho závěr vyvrátit. To, že krajský soud bez provedeného dokazování předvídá, jaké tvrzení a důkazy k nim by stěžovatelka označila, je navíc porušením další komponenty práva na soudní ochranu týkající se opomenutých důkazů. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51). 12. V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že v předmětné věci jí bylo upřeno právo, aby se vyjádřila k nově rozhodované problematice a aby navrhla důkazy, které pro prokázání svých tvrzení pokládala za potřebné. Z toho vyplývá, že soudy ani nemohly konkrétně dané důkazy zhodnotit a jejich tvrzení, že stěžovatelka by stejně dobrou víru účastnice nemohla vyvrátit, je porušením povinnosti soudů, jež zakládá nepřezkoumatelnost a protiústavnost jejich rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž