IV.ÚS 687/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 687/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Pavlem Kohútem, advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 2263/2021-434 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2021 č. j. 54 Co 401, 402/2020-386, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je manželkou S. Š., který byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry. V průběhu trestního řízení byl stěžovatelce zajištěn majetek na třech bankovních účtech, zaknihované cenné papíry a pohledávky z nich vzniklých s odůvodněním, že zajištěné finanční prostředky byly výnosy z trestné činnosti jejího manžela. Ten byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018 č. j. 6 To 39/2016-2069 zproštěn obžaloby, protože daný skutek nebyl od počátku trestným činem. V důsledku toho Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 6. 2018 č. j. 49 T 14/2010-2104 rozhodl o zrušení zajištění finančních prostředků. Stěžovatelka následně u vedlejší účastnice uplatnila nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), který její žádost zamítl, proto stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu. Rozsudkem ze dne 5. 8. 2020 č. j. 14 C 65/2019-324, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 9. 2020 č. j. 14 C 65/2019-334, obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím částku 112 250 Kč s příslušenstvím a žalobu z téhož titulu co do částky 237 750 Kč s příslušenstvím zamítl (I. výrok), uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou řízení) částku 77 010 Kč s příslušenstvím a žalobu z téhož titulu co do částky 72 990 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi (III. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost omluvit se stěžovatelce za nemajetkovou újmu způsobenou jí zajištěním majetku v trestním řízení (IV. výrok). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že se žaloba co do přiznaného nároku zamítá a ve zbytku tento výrok rozhodnutí potvrdil (I. výrok), ve výroku IV. změnil rozsudek tak, že se nárok na omluvu za nezákonné rozhodnutí zamítá (II. výrok) a ve výroku II., III. a IV. v rozsahu omluvy za nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka zajištění), zrušil rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení (III. výrok). Podle městského soudu nelze považovat rozhodnutí o zajištění finančních prostředků za nezákonné jen kvůli tomu, že obžalovaný v řízení byl zproštěn obžaloby, nebyla-li daná rozhodnutí předepsaným procesním postupem pro nezákonnost zrušena. V odškodňovacím řízení není oprávněn posuzovat nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem, proto nelze jako předběžnou otázku posoudit splnění požadavku na změnu či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud považoval úvahu týkající se nepřiměřeně dlouhého zajištění finančních prostředků za nepřezkoumatelnou, proto v této části rozsudek obvodního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. 4. Stěžovatelka napadla I. a II. výrok rozsudku městského soudu dovoláním. Nejvyšší soud uvedl, že otázka, zda lze za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. považovat jen takové rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které bylo pro nezákonnost zrušeno, nezaložila přípustnost dovolání, jelikož se při jejím řešení městský soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 30 Cdo 303/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3825/2017). Nejvyšší soud neshledal důvod, aby se od své dosavadní judikatury odchýlil a danou otázku vyřešil odlišně, proto dovolání stěžovatelky odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že judikaturou Nejvyššího soudu bylo dovozeno, že podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost nemusí být v určitých případech splněna. Smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu vůči konkrétní osobě byla odčiněna. Proto byla odpovědnost státu dovozena také u trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením či zastavením trestního stíhání. V takových případech nedochází ke zrušení odpovědnostního titulu, ale je pouze deklarováno, že trestní stíhání nemělo být zahájeno. Na stěžovatelku by měla být aplikována právě tato judikatura a také judikatura, která ke stejnému závěru dospěla u přestupkového řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90, ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za nezákonné zajištění majetku lépe odpovídá materiální pojetí nezákonnosti. Podle judikatury Ústavního soudu je nutné přihlížet ke smyslu právní úpravy, nikoliv se formalisticky držet jejího slovního výkladu. Trestní stíhání manžela stěžovatelky skončilo zprošťujícím rozsudkem, proto zajištění v tomto trestním stíhání je nutné považovat za nedůvodné, neboť vzhledem k závěrům soudů nikdy nemohlo jít o výnos z trestné činnosti, a tedy nemělo k zajištění dojít. Již od počátku trestního stíhání manžela stěžovatelky nebyly dány podmínky k zajištění majetku, neboť absentoval vyšší stupeň pravděpodobnosti, že daný majetek je nástrojem či výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelka využila všech zákonných prostředků, aby dosáhla zrušení nezákonných rozhodnutí. Na věc by se měl aplikovat názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), podle kterého ukáže-li se trestní stíhání jako nedůvodné, je nutné za vadné považovat veškeré provedené úkony v trestním řízení [obdobně i nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1099/19 (N 156/96 SbNU 36)], a to i přestože byl tento závěr revidován nálezem ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.). V rozsudku Nejvyššího soudu, který dovolací soud citoval v napadeném usnesení, byl již na počátku dán vyšší stupeň pravděpodobnosti, že zajištěné prostředky výnosem trestného činu mohou být, proto jeho závěry nedopadají na posuzovanou věc. 6. Stěžovatelka rovněž přednesla argumentaci týkající se nepřiměřené délky zajištění finančních prostředků. I kdyby byl dán důvod pro zajištění na jeho počátku, potřebnost zajištění v čase klesá. Stěžovatelka namítá, že maximální délka zajištění podle Ústavního soudu jsou tři roky [nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Tato lhůta byla v posuzované věci překročena téměř trojnásobně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 od