IV.ÚS 688/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 688/17 ze dne 18. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bc. Michala Vrby, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem advokátní kanceláře Fryšák & Fryšáková, se sídlem Tomkova 57/27, 779 00 Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2017 sp. zn. 5 To 116/2016, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2017 sp. zn. 5 To 117/2016, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. 4 VZV 4/2015 a proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava ze dne 15. listopadu 2016 sp. zn. 4 VZV 4/2015, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka Ostrava, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 6. března 2017, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na uplatňování státní moci jen v mezích daných zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny. II. Ústavní stížností napadenými usneseními Vrchní soud v Olomouci podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné zamítl stížnosti stěžovatele, jimiž brojil proti v záhlaví citovanými usneseními Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, kterými byly podle ustanovení § 47 odst. 1, 2 trestního řádu k uspokojení nároku poškozeného zajištěny blíže specifikované nemovitosti, resp. spoluvlastnické podíly na nich. Předmětná usnesení orgánů byla vydána v souvislosti se zahájeným trestním stíháním několika obviněných, a to včetně stěžovatele, pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, a pro zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, který měl obviněný spáchat ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny jako její člen podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že rozhodnutí o zajištění majetku musí mít zákonný podklad, nesmí být projevem svévole, musí být nezbytné a musí sledovat legitimní cíl a musí splňovat kritérium přiměřenosti. Zejména musí být takovéto rozhodnutí přezkoumatelné, což prý však nebylo splněno. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že k majetkové újmě mělo dojít teprve v budoucnu, takže žádná újma (v rozporu se zněním § 47 trestního řádu) ještě nevznikla a odůvodnění přiměřenosti zásahu do majetkových práv se stěžovatele vůbec netýkalo (vztahovalo se prý na jiné obviněné). V daném případě je totiž vznik tvrzené budoucí škody vázán na řadu nejistých budoucích okolností, neboť jde údajně o pouhou hrozbu, že prostředky odpovídající evropskému podílu spolufinancování budou v budoucnu žádány k vrácení. Stěžovatel namítá, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo rozhodnuto, zda se v řízení připouští účast Ministerstva financí, zastupujícího Českou republiku, která měla být trestným činem poškozena. Stěžejní námitka pak spočívá v tvrzení, že z přípisu Ministerstva financí ze dne 21. 11. 2016 jednoznačně vyplývá, že škoda vyčíslená ve výši 271 564 396,33 Kč zatím vůbec nevznikla, přičemž může vzniknout až v budoucnosti, v závislosti na výsledku probíhajícího trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci podle stěžovatele tento přípis zcela ignoroval a v odůvodnění napadených usnesení se mu nijak nevěnoval. Z uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že v jeho případě vůbec nedošlo ke vzniku škody, nárok na její náhradu proto nelze v trestním řízení uplatňovat, a pokud by k uplatnění nároku přece jen došlo, měly orgány činné v trestním řízení o uplatněném nároku rozhodnout. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že Vrchní soud v Olomouci napadená rozhodnutí odůvodnil zcela nedostatečně a že zajištění majetku v jeho případě je nepřiměřené sledovanému cíli. IV. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Je primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13). Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat též kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jde o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí být při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13). Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě a dospěl k závěru, že všechna tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou Ústavního soudu obstojí. Ústavní soud rovněž připomíná svoji zdrženlivost při přezkumu předběžných a dočasných zajišťovacích opatření. Je totiž skutečností, že jde o opatření relativně nejméně zatěžující obviněného, protože stěžovatel stále zůstává vlastníkem zajištěného majetku a má k němu pouze omezeno dispoziční právo. Ke konkrétním stěžovatelovým námitkám lze uvést: Stěžovatel zejména namítá, že k postupu podle ustanovení § 47 trestního řádu nemohlo vůbec dojít, jelikož škoda nebo nemajetková újma vůbec nevznikla. K tomu Ústavní soud uvádí, že napadené usnesení vrchního státního zastu