IV.ÚS 688/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 688/20 ze dne 26. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. Janem Fuchsem, advokátem, sídlem Osadní 324/12a, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 č. j. 33 Cdo 3262/2018-1294, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. října 2017 č. j. 18 Co 711/2015-1203 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 9 C 542/2003-1015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Petra Švandy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka uzavřela dne 12. 7. 2002 s vedlejším účastníkem smlouvu o díle spočívající ve stavebních pracích na rekonstrukci statku za celkovou cenu 778 087,80 Kč. Vedlejší účastník následně zanechal provádění díla na žádost stěžovatelky a podle protokolu ze dne 21. 11. 2002 nedokončené dílo stěžovatelka převzala, přičemž uplatnila šest jeho vad. Stěžovatelka se dne 3. 2. 2003 žalobou domáhala u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, později rozšířenou na 300 000 Kč, jako rozdíl mezi skutečnou cenou, náklady či nároky z odpovědnosti za vady a zaplacenými zálohami. Stěžovatelka si nechala zpracovat znalecký posudek ze dne 2. 4. 2003, jenž skutečnou cenu provedeného díla, vč. zohlednění uplatněných vad, určil na celkem 429 000 Kč. 3. Vedlejší účastník se u jiného soudu dne 16. 4. 2003 domáhal po stěžovatelce mj. zaplacení 211 305,60 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku za provedení předmětného díla podle jím předloženého dodacího listu ze dne 8. 11. 2002, jenž cenu provedených prací určil na 711 305,60 Kč. Řízení byla u okresního soudu spojena dne 12. 7. 2004 ke společnému řízení. 4. Okresní soud napadeným rozsudkem ze dne 27. 11. 2014 (jako jeho prvním rozsudkem ve věci) žalobu stěžovatelky zamítl a přikázal ji zaplatit vedlejšímu účastníkovi 198 705,60 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (se zohledněním stěžovatelkou zaplacených záloh). Podle okresního soudu byla předmětná smlouva neplatná pro neurčitost jejího předmětu, vedlejší účastník přesto provedl stavební práce, jejichž celkovou cenu určil zejména ze znaleckého posudku ze dne 11. 12. 2012. Uvedený znalecký posudek vznikl mj. na podkladě čtyř místních šetření (stěžovatelka byla přítomna na třech z nich) a uvedeného znaleckého posudku ze dne 2. 4. 2003. Okresní soud také provedl několik svědeckých výpovědí. 5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") svým napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Nesouhlasil však se závěrem okresního soudu o neplatnosti předmětné smlouvy a uvedl, že smlouva byla platná, vedlejší účastník se stěžovatelkou se dohodli na ukončení stavebních prací, a částku proto přiznal z titulu nezaplacené ceny za provedení díla. 6. Stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Podle stěžovatelky se krajský soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu, posoudil-li práce provedené podle znaleckého posudku ze dne 11. 12. 2012 jako práce, na kterých se obě strany dohodly. Skutečnou dohodou stran se krajský soud nezabýval a bez dalšího převzal tvrzení vedlejšího účastníka. Dále poukázala na logické rozpory a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu spočívající v chybném posouzení jejího nároku tvořeného zejména nároky z porušení smluvních povinností vedlejšího účastníka, neboť z ničeho nevyplývá, že by se stěžovatelka vzdala svých práv z odpovědnosti vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud odmítl dovolání napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť krajský soud respektoval jeho judikaturu a stěžovatelka ve skutečnosti brojila proti skutkovým zjištěním soudů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí nelze úspěšně namítat, není-li jinak dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatelky 7. Podle stěžovatelky okresní soud i krajský soud opomíjejí její argumentaci a důkazní návrhy, naopak argumentaci a důkazní návrhy vedlejšího účastníka přebírají bez dalšího a nekriticky. Namítá, že okresní soud neprovedl přes její návrhy revizní znalecký posudek (tzv. opomenutý důkaz), neboť jím provedený důkaz znaleckým posudkem ze dne 11. 12. 2014 byl neúplný, nezohlednil-li všechny vady díla, jak učinil znalecký posudek předložený stěžovatelkou ze dne 2. 4. 2003. Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval příliš formalisticky, odkázal-li pouze na skutkové závěry okresního soudu a krajského soudu, skutkovým stavem se sám nezabýval, a řízení před ním bylo nepřiměřeně dlouhé (více než dva roky), stejně jako celé soudní řízení, bylo-li zahájeno dne 3. 2. 2003. 8. Závěrem stěžovatelka navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ji hrozí vyklizení domu, ve kterém bydlí se svou těžce postiženou dcerou. Výkonem rozhodnutí by proto přišly o domov, navíc v době šíření koronaviru, přičemž stěžovatelka patří k nejrizikovější skupině osob pro její vysoký věk a zdravotní stav. Naopak vedlejšímu účastníkovi žádná újma nevznikne, neboť je dostatečně finančně zabezpečen. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 10. Uvedené neplatí pro část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka brojí proti nepřiměřené délce řízení. Přiměřenosti délky řízení před obecnými soudy se Ústavní soud nemůže nyní věnovat. Jde-li o pravomocně skončené řízení, je třeba, aby stěžovatelka nejprve vyčerpala prostředky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [k tomu srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), body 13 až 16; a dále např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2377/17 ze dne 29. 8. 2017, bod 8; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2368/18 ze dne 12. 3. 2019, body 11 až 12, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Žádné z uvedených pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 13. Stěžovatelka v prvé řadě namítá tzv. opomenutý důkaz. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu obecný soud vede dokazování k návrhům účastníků řízení a sám na základě vlastní úvahy rozhoduje, které z nich jsou relevantní pro takové zjištění skutkového stavu, na