IV.ÚS 690/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 690/21 ze dne 18. 5. 2021 N 101/106 SbNU 148 Sjednocování judikatury a právo na zákonného soudce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Vyšší odborné školy zdravotnické, managementu a veřejnosprávních studií, s. r. o., sídlem Ledecká 1365/35, Plzeň, zastoupené Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2021 č. j. 9 Afs 314/2019-38 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2019 č. j. 5 A 188/2016-75, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2021 č. j. 9 Afs 314/2019-38 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce zaručené podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2021 č. j. 9 Afs 314/2019-38 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Předmět řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelce byla poskytnuta na základě rozhodnutí vedlejšího účastníka dotace ve výši 4 054 699,48 Kč na projekt v operačním programu "Vzdělávání pro konkurenceschopnost". Vedlejší účastník následně dospěl k závěru, že stěžovatelka v projektu porušila pravidla pro zadání veřejné zakázky, a nevyplatil jí proto část dotace ve výši 941 580, 53 Kč (dále jen "nevyplacená část dotace"). 3. Stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, spočívajícím v zadržování nevyplacené části dotace. Městský soud napadeným usnesením zásahovou žalobu stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou podle § 85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s.") ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť se stěžovatelka mohla ve věci bránit žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s., a to proti oznámení vedlejšího účastníka ze dne 17. 6. 2014, označenému jako "Oznámení příjemci podpory rozhodnutí Řídícího orgánu OP VK ve věci nezpůsobilosti výdaje projektu" (dále jen "oznámení ze dne 17. 6. 2014"). 4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud (dále též jen "NSS") napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že městský soud správně uzavřel, že oznámení ze dne 17. 6. 2014 je rozhodnutí o definitivním krácení dotace podle § 14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 19. 2. 2015, (dále jen "zákon o rozpočtových pravidlech") a proti takovému rozhodnutí se lze bránit žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. 5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu a městského soudu, že oznámení ze dne 17. 6. 2014 je rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle ní oznámení ze dne 17. 6. 2014 nesplňuje náležitosti rozhodnutí po formální i obsahové stránce. V této souvislosti upozorňuje, že z opatrnosti podala ve stejné věci také žalobu proti nečinnosti vedlejšího účastníka a v rámci daného řízení vydal Nejvyšší správní soud rozsudek ze dne 11. 11. 2020 č. j. 2 Afs 167/2018-38 (dále jen "rozsudek sp. zn. 2 Afs 167/2018"), v jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud dospěl naopak k závěru, že oznámení ze dne 17. 6. 2014 nelze považovat za rozhodnutí. 6. Stěžovatelka má dále za to, že její právo na spravedlivý proces bylo zkráceno rovněž nedostatečným poučením k případné včasnosti žaloby a také závěrem, že nebylo v dané věci podstatné dodržení zákonného postupu doručení, nýbrž pouze to, zda měla stěžovatelka rozhodnutí k dispozici. II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 7. Ústavní soud vyzval Nejvyšší správní soud a městský soud jako účastníky řízení a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jako vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 8. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že k zásahu do vlastnického práva nemohlo v posuzované věci dojít, protože vedlejší účastník rozhodl o nevyplacení, nikoliv odnětí, části dotace z důvodu porušení pravidel pro zadání veřejné zakázky samotnou stěžovatelkou. Pokud jde o vytýkané porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší správní soud uvedl, že k takové situaci v předmětné věci nedošlo, protože Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky projednal a o věci rozhodl, přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti považuje za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. 9. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že vytýká-li mu stěžovatelka, že napadený rozsudek je protichůdný s rozsudkem sp. zn. 2 Afs 167/2018, je nutno uvést, že stěžovatelka ztotožňuje obě Nejvyšším správním soudem rozsouzené věci a vůbec nebere zřetel na skutečnost, že každá z jí podaných kasačních stížností měla zcela rozdílný obsah. Zatímco 9. senát posuzoval zákonnost odmítnutí žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, 2. senát se zabýval otázkou včasnosti žaloby na ochranu před nečinností správního orgánu, takže oba senáty rozhodovaly v jiných typech žalobních řízení. S ohledem na dispoziční zásadu, která se uplatňuje i v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku v ústavní stížností napadené věci při jejím rozhodování vycházel z námitek v ní uvedených. Dále 9. senát v odůvodnění napadeného rozsudku rovněž uvedl, že si je vědom odlišného náhledu 2. senátu na povahu oznámení ze dne 17. 6. 2014 (odst. 28), avšak vysvětlil, že vycházel ze závěrů závazného usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 4. 2017 č. j. 6 Afs 270/2015-48 a na něj navazující judikatury (odst. 22, 25, 27 a 29), takže stěžovatelka stěží může 9. senátu vytýkat nezákonnost či neústavnost jeho postupu. 10. Městský soud ve svém vyjádření stručně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 11. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření se závěry obsaženými v napadených rozhodnutích ztotožnil. Dále uvádí, že ústavní stížnost neobsahuje zdůvodnění, jak konkrétně mělo být do vlastnického práva a práva na spravedlivý proces v případě stěžovatelky zasaženo. Pokud jde o námitku stěžovatelky - že správní soudy tutéž rozhodnou skutečnost, zda je oznámení ze dne 17. 6. 2014 rozhodnutím či nikoliv, posoudily v rámci dvou soudních řízení odlišně - vedlejší účastník k tomu informuje, že od podání ústavní stížnosti městský soud v druhém paralelním řízení (po vrácení věci na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 167/2018) rozhodl tak, že oznámení ze dne 17. 6. 2014 není rozhodnutím podle § 14e zákona o rozpočtových pravidlech. Vedlejší účastník s posledně uvedeným rozhodnutím městského soudu nesouhlasí, a podal proto kasační stížnost, ve které poukazuje na nyní napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, podle kterého oznámení ze dne 17. 6. 2014 naopak je správním rozhodnutím. Vedlejší účastník se proto domnívá, že pokud by rozpor v názorech jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu přetrvával, tak by věc měla být případně postoupena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, přičemž Ústavní soud není příslušný tento názorový nesoulad napravovat či odstraňovat na základě podané ústavní stížnosti. 12. S ohledem na obsah Ústavnímu soudu zaslaných vyjádření nebylo třeba je rozesílat na vědomí a k případné replice stěžovatelce, neboť v nich nebyly vůči nyní posuzované věci uvedeny žádné nové skutečnosti, na které by bylo nutné reagovat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími, vyjádřeními účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 15. Úvodem Ústavní soud připomíná, že je při přezkumu vázán pouze petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím právním zdůvodněním [přiměřeně srov. např. nález sp.