IV.ÚS 692/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 692/06 ze dne 17. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 8 Afs 82/2006, ze dne 11. 8. 2006, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl jeho kasační stížnost ze dne 28. 3. 2006 proti usnesení Krajského soudu v Plzni, č. j. 57 Ca 4/2006, ze dne 8. 3. 2006, jako opožděnou. Stěžovatel v této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že uvedené rozhodnutí spočívá na zcela nesprávném a zejména neobjektivním posouzení věci, v jehož důsledku došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zastává názor, že při posuzování otázky, zda lze považovat za prokázané, že učinil v zákonem stanovené lhůtě příslušné podání, lze jednoznačně vycházet z právní konstrukce § 37 odst. 2 věta druhá s. ř. s. Neztotožňuje se proto s výkladovými závěry, které učinil na základě zhodnocení relevantních skutkových okolností a důkazů Nejvyšší správní soud. V tomto směru považuje za nesporné, že předmětná kasační stížnost byla odeslána dne 28. 3. 2006 v 16.44 hod. prostřednictvím e-mailové zprávy jeho asistentkou G. P. na elektronickou adresu Krajského soudu v Plzni epodatelna@ksoud.plz.justice.cz, kdy tato skutečnost je prokázána tzv. e-mailovou hlášenkou, která podle stěžovatelova názoru jednoznačným a srozumitelným způsobem identifikuje subjekt odesílatele, datum a přesný čas odeslání, předmět e-mailové zprávy i sdělení o faktickém odeslání zprávy. Následně dne 30. 3. 2006 byl originál podání osobně doručen Krajskému soudu v Plzni, o čemž svědčí obsah otisku záznamového razítka na předmětném podání, přičemž přílohou podání byla zmíněná e-mailová hlášenka. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že tak splnil veškeré náležitosti jiné formy podání, které jsou požadovány příslušným ustanovením zákona (§ 37 odst. 2 věta druhá s. ř. s) a považuje za nepřípustné bezvýhradně přenést na účastníka řízení odpovědnost ohledně konkrétního procesního postupu, včetně volby komunikačních prostředků se soudem, kdy samotná dikce zákona přiznává jím zvolenou formu podání jako zcela legitimní. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel na podporu svého stanoviska poukazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 548/03, III. US 237/97 a I. ÚS 696/05, a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. II. 3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 57 Ca 4/2006, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu. 4. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření po rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti uvádí, že má za to, že návrh je zjevně neopodstatněný. Pro stručnost odkazuje v podrobnostech k napadenému usnesení a jen v krátkosti dodává, že nemůže souhlasit s názorem stěžovatele o nepřípustnosti přenesení odpovědnosti ohledně procesního postupu na účastníka řízení, včetně volby komunikačních prostředků se soudem. Ani v obecné rovině, tím méně v řízení, v němž má být povinné zastoupení advokátem garancí kvalifikovaného procesního postupu. Účastník je v souladu se zásadou vigilantibus iura nepochybně odpovědný za své procesní kroky, jejichž volba může předurčovat výsledek řízení. Nejvyšší správní soud se v napadeném usnesení podrobně zabýval interpretací § 37 odst. 2 věty druhé s. ř. s. a systematickým výkladem za použití § 40 odst. 4 s. ř. s. rozlišil kvalifikované formy podání, u nichž stačí prokázat podání k přepravě, a jiné formy podání, u nichž bude zpravidla nutné prokázat doručení soudu, či alespoň existenci dobré víry v takové doručení. Stejně podrobně se Nejvyšší správní soud věnoval rozlišení elektronického podání (bez elektronického podpisu) a telefaxového podání a rozdílům mezi faxovým ústřižkem a e-mailovou hlášenkou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že ve svém rozhodnutí transparentně a pregnantně vymezil argumenty vedoucí jej k jím zaujatému názoru a opírající se o ústavně souladný výklad použitých zákonných ustanovení, a domnívá se proto, že jeho postupem nedošlo k porušení čl. 36 Listiny. Nepřehlédl přitom judikaturu Ústavního soudu, s níž ve svém rozhodnutí pracoval, odkazoval na ni, a kterou při své rozhodovací činnosti plně respektuje. Z vyložených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] nebo jako nedůvodnou zcela zamítl (§ 82 odst. 1 téhož zákona). 5. Shora uvedené vyjádření Nejvyššího správního soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 6. Meritum ústavní stížnosti představuje otázka včasnosti doručení podání kasační stížnosti e-mailem zaslaným stěžovatelem (resp. jeho asistentkou) na adresu elektronické podatelny Krajského soudu v Plzni v poslední den lhůty stanovené v ustanovení § 106 odst. 2 s. ř. s. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z pohledu stěžovatelem namítaného zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Současně v této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. 7. Stěžovatelovy námitky spočívají v jeho nesouhlasu s výkladem ustanovení § 37 odst. 2 s. ř. s. učiněným Nejvyšším správním soudem ve vztahu ke skutkovým okolnostem jeho podání kasační stížnosti vztahujících se ke sdělení elektronické podatelny Krajského soudu v Plzni, že předmětné podání kasační stížnosti nebylo dohledáno. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, že Nejvyšší správní soud při svém výkladu předmětného ustanovení soudního řádu správního za použití ustanovení § 40 odst. 4 tohoto zákona podrobně vyložil možnost učinění podání v jiné formě, tedy i faxovým nebo e-mailovým podáním, přičemž k zachování lhůty musí být takto učiněné podání v poslední den lhůty předáno soudu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na presumpci doručení u formy faxového podání, u něhož podavatel prokáže jeho odeslání faxovým ústřižkem potvrzujícím zároveň i předání faxového podání adresátu. Oproti faxovému ústřižku e-mailová hlášenka obsahuje informace o odesílateli a adresátu, o odeslání a text přenášené zprávy, neobsahuje však informaci o předání informace adresátu, přičemž, jak v této souvislosti zdůrazňuje Nejvyšší správní soud, nelze s použitím této formy elektronického podání potvrzeného toliko e-mailovou hlášenkou (na rozdíl od podání faxového potvrzeného faxovým ústřižkem) spojovat dobrou víru odesílatele v doručení podání. Potvrzení předání e-mailového podání je tak třeba z opatrnosti zajistit některými dalšími způsoby, pokud na straně adresáta podání nelze předmětné e-mailové podání mezi doručenou e-mailovou poštou vykázat. 8. Ústavní soud k uvedeným stěžovatelovým námitkám k výkladu a aplikaci "jednoduchého" práva předně zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mec