IV.ÚS 692/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 692/15 ze dne 3. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele M. Š., právně zastoupeného advokátem Mgr. Přemyslem Hokem, Doudlebská 1046/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1475/2014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 9 To 157/2014 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 2 T 61/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 tr. z, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost v průběhu zkušební doby poškozené dle svých sil uhradit škodu ve výši 322.332,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením opravný prostředek zamítl, přičemž následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Deliktního jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že jako zaměstnanec společnosti Lékárna ALMA, s. r. o., přijal od svého zaměstnavatele postupně finanční částku v celkové výši 540.000,- Kč, které měl užít k výkonu své práce a ke krytí nákladů s touto spojených. Částky ve výši 100.000,- Kč a 220.000,- Kč měl použít jako zálohu na nákup fotovoltaických panelů s tím, že poskytnuté zálohy měl zaměstnavateli pravidelně vyúčtovávat. V průběhu trvání pracovního poměru vyúčtoval nebo vrátil pouze část poskytnutých finančních prostředků, čímž měl poškozené způsobit škodu ve výši 322.332,- Kč. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že byl odsouzen jen a výhradně na lživém tvrzení poškozené, resp. jejího jednatele pana Ing. Šušky, když byl současně pod jeho nátlakem nucen uznat mnohonásobně vyšší závazek, než představovala údajná škoda. Podle stěžovatele přitom není zřejmé, z čeho je škoda jako obligatorní součást kauzálního nexu vypočtena. Návrh podmínek spolupráce mezi poškozenou a stěžovatelem považuje stěžovatel za právní paskvil, který postrádá hmotněprávní náležitosti pracovní smlouvy, jako dvoustranného právního úkonu. Návrh podmínek spolupráce obsahuje též další ujednání, jež jsou svou povahou nejblíže smlouvě zprostředkovatelské, a pokud tato je platná, měly obecné soudy při stanovení výše škody zohlednit výši účelně vynaložených nákladů. V souvislosti s výpočtem odměny stěžovatele tento zpochybňuje platnost ujednání mezi jím a poškozenou. Lze jen stěží uvažovat, co měly smluvní strany na mysli klientem a fakturací, ale je zřejmé, že náklady, které jsou stěžovateli přičítány jako zpronevěra, nemohou být započítávány do přisvojení si odměny ve formě dividendy sjednané jako zisk z akce. Tvrzení poškozené, že měl pro ni nakoupit v Polsku fotovoltaické články, považuje stěžovatel za zcela účelové, neboť toto je v přímém rozporu s textem ujednání a není podloženo e-mailovou komunikací mezi poškozenou a stěžovatelem. Stěžovatel pracoval pro poškozenou od dubna do konce roku 2010, a to na základně pracovní smlouvy a posléze na základě dohody o provedení práce. Pokud měl poškozený za to, že se stěžovatel obohatil na jeho úkor, je zcela nelogické, aby s ním po skončení pracovního poměru uzavíral dohodu o provedení práce. Trestní oznámení bylo v dané věci podáno až osm měsíců od okamžiku, kdy stěžovatel uznal vůči poškozenému částku 1.157.175,- Kč s doložkou přímé vykonatelnosti a dvacet měsíců od tvrzeného vzniku škody. K výše uvedenému uznání dluhu stěžovatel uvedl, že byl k němu donucen bezprávní výhrůžkou jednatele poškozené společnosti. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že k jeho návrhu nebyl proveden důkaz posudkem znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, přičemž bez něj nelze dojít k závěru, jaká škoda poškozené skutečně vznikla. Obecné soudy pochybily při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V projednávané věci nelze přehlédnout, že v této věci jde toliko o tvrzení poškozené proti tvrzení stěžovatele, a to především stran pokynu k nakoupení fotovoltaických panelů. Při rozdílnosti tvrzení zúčastněných subjektů je třeba hodnotit celou výpověď a věrohodnost osob svědectví podávající, a to v celkovém kontextu. V soudním řízení nebyla postavena najisto otázka uznání dluhu na částku téměř o 300% vyšší, než je částka uvedená v trestním oznámení. Podle náhledu stěžovatele se v jeho případě jedná o zjevnou svévoli orgánů činných v trestním řízení. Soudní rozhodnutí trpí nezhojitelnou vadou nepřezkoumatelností. Stěžovateli nebylo doposud žádné trestné jednání prokázáno. Stěžovatel je toho názoru, že v proběhlém soudním řízení došlo k porušení čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednání naplnila skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí nejsou založena na libovůli, případně je nelze považovat za rozporná či nedostatečně odůvodněná. Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst.