IV.ÚS 692/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 692/20 ze dne 21. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2019 č. j. 4 Tdo 1399/2019-990, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2019 sp. zn. 10 To 98/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2018 sp. zn. 46 T 4/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. 46 T 4/2018 uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") uložena povinnost uhradit poškozené Janě P. (jedná se o pseudonym) částku ve výši 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. 10 To 98/2018 podle § 256 trestního řádu zamítl a z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2019 č. j. 4 Tdo 1399/2019-990 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní závěry napadených rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a výklad použitého práva není ústavně konformní. Předně se podle něj dovolací soud nevypořádal s argumentačním tvrzením obhajoby, když nepřihlédl k obsahu doplnění dovolání. K tomu uvádí, že dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Petry Carvanové s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a podáním učiněným prostřednictvím advokáta Mgr. Ondreje Štefánika, Ph.D., podané dovolání pouze doplnil o podrobnější hmotněprávní posouzení skutku při zachování rozsahu a důvodů dovolání. Domnívá se proto, že nemůže být pochyb o totožnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3486/15 (pozn. N 158/82 SbNU 497), ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (pozn. N 25/32 SbNU 225), ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (pozn. N 215/43 SbNU 393), ze kterých vyplývá jednak požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí, jednak skutečnost, že pokud soud v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na stěžejní námitku stěžovatele, nedostává požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, čímž dochází k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s použitou právní kvalifikací jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku s tím, že mnohem přiléhavější se podle něj jeví právní kvalifikace podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zločin pohlavního zneužití). Z výpovědi poškozené, že při orálním styku mívala příjemné pocity, stěžovatel dovozuje, že lze stěží hovořit o znásilnění. Poškozená měla na počátku páchání trestné činnosti sedm let a podle mínění stěžovatele v tomto věku již nelze bez dalšího dokazování tvrdit, že jde o jedince, který není schopen pochopit jednání pachatele a vyjádřit svůj případný nesouhlas, což má význam pro posouzení stavu bezbrannosti. Podle stěžovatele není ani zřejmé, z čeho soudy dovodily, že poškozená mu dávala najevo svůj nesouhlas. 7. Dále stěžovatel tvrdí, že rozhodující soudy si svévolně vybraly jeden z odlišných znaleckých posudků, tj. ten, který zapadal do jejich představ o jeho vině. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (pozn. N 43/56 SbNU 479). Rozporuje a nesouhlasí především se závěry vrchního soudu o tom, že přibraný soudní znalec nesmí přibrat jako konzultanta odborníka, který není zapsán v seznamu soudních znalců, a že revizní znalecký posudek spadá výlučně do kompetence znaleckých ústavů. Poukazuje na to, že obhajoba, i soudní znalkyně Mgr. et Mgr. Jana Telcová, upozorňovaly na neúplnost znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., spočívající v tom, že tato znalkyně své závěry nekonzultovala s MUDr. Šárkou Bínovou, která jako dětská psychiatrička vyšetřovala osobu poškozené a neshledala u ní žádné trauma, a že neprováděla dostatečnou psychologickou diagnostiku poškozené. Za největší nedostatek znaleckého posudku považuje údajně nesprávně zjištěnou specifickou věrohodnost poškozené, k čemuž podrobně popisuje neverbální projev poškozené při výslechu dne 19. 10. 2017 a uzavírá, že závěry znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., nelze hodnotit jako objektivní. Nesouhlasí ani s názorem vrchního soudu, že znalkyně Mgr. et Mgr. Jana Telcová není oprávněna provádět revizní znalecký posudek, když tato kompetence náleží do činnosti znaleckých ústavů. Dodává, že marně vrchní soud upozorňoval také na to, že znalecký posudek MUDr. Ladislava Procházky neodpovídá zadání orgánů činných v trestním řízení, když přes požadavek vyšetřující komisařky znalec u něj neprovedl PPG vyšetření. Toto vyšetření si proto zajistil sám (šlo o vyšetření konzultantem, které bylo zaštítěno odpovědností soudního znalce MUDr. Turka), avšak závěr vylučující, že by byl preferenčně pedofilně orientovaný, vrchní soud nezohlednil. 8. Stěžovatel rovněž upozorňuje na okolnosti svého zadržení a na nedostatečný časový prostor na přípravu obhajoby s tím, že jeho obhájce mohl vycházet pouze z usnesení o zahájení trestního stíhání a nemohl se na výslech poškozené připravit. Tím podle něj došlo k nedodržení kontradiktornosti řízení. Tvrdí, že policejnímu orgánu po seznámení se s výslechem poškozené nabídl řadu listinných důkazů, které tvrzení poškozené vyvrací, ale policejní orgán na ně nereflektoval. Je přesvědčen, že byl odsouzen pouze na základě jediného důkazu, a to výpovědi poškozené, o jejíž věrohodnosti vznikaly pochybnosti, ale soudy mu nedaly možnost poškozenou konfrontovat a nesprávně vážily jeho právo na obhajobu a právo poškozené nebýt nadále traumatizována dalšími výslechy. Šlo podle něj o situaci tvrzení proti tvrzení, kdy u poškozené nebylo shledáno žádné trauma, a i když bylo možno provedené důkazy hodnotit odlišně, rozhodující soudy si vybraly variantu v jeho neprospěch v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. 9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel napadá i adhezní výrok s tím, že o výši nemajetkové újmy bylo rozhodnuto jen na základě volné úvahy soudu, aniž by byla u poškozené zjištěna posttraumatická stresová porucha či b