IV.ÚS 692/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 692/21 ze dne 6. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2021 č. j. 28 Cdo 3580/2020-683, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. července 2020 č. j. 69 Co 83/2020-657 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2019 č. j. 12 C 364/2015-602, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a obce Dlouhá Loučka, sídlem 1. máje 116, Dlouhá Loučka, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů nižších stupňů, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená jí čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soud jako obsoletního. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "ZMV"), domáhala určení, že první vedlejší účastnice (jako první žalovaná) je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Dlouhá Loučka, stěžovatelce bylo uloženo zaplatit první vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 3 598 Kč a druhé vedlejší účastnici (jako druhé žalované) částku 46 416,95 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti jakožto majetek (ženské větve) Řádu německých rytířů byly zabaveny nacisty a (i fakticky) konfiskovány dekrety presidenta republiky č. 12/1945 Sb. II, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Stěžovatelka mohla podat restituční žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, že by tak učinila, však netvrdila, a neuplatnila-li daný nárok, došlo k jeho promlčení. Sporné nemovitosti tak byly konfiskovány k datu účinnosti prvně uvedeného dekretu, jímž byl den 23. 6. 1945, tj. mimo tzv. rozhodné období, a dopadá na ně § 8 odst. 1 písm. h) ZMV. Navíc tyto nepřešly na druhou vedlejší účastnici v rozporu s tzv. blokačními ustanoveními ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, či § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a ani v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč a druhé vedlejší účastnici částku 8 827 Kč. Krajský soud uzavřel, že i kdyby stěžovatelka měla v rozhodné době vlastní, na Řádu Německých rytířů nezávislou subjektivitu, a i kdyby majetek přešel na stát způsobem označeným v § 5 odst. 1 písm. c) ZMV, sporný majetek (po právu) přešel na druhou vedlejší účastnici, a tudíž stěžovatelčina žaloba důvodná být nemůže. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl s tím, že nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 téhož zákona, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit druhé vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč a že ve vztahu mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že byla vlastnicí sporných nemovitostí v rozhodném období, odmítá, že by její právní předchůdkyně (údajně jako součást Řádu německých rytířů) neměla právní subjektivitu, a poukazuje na to, že druhá vedlejší účastnice, která své vlastnické právo dovozuje z § 1 zákona č. 172/1991 Sb., neuvádí, že by byla historickou vlastnicí dotčených nemovitostí, takže dochází ke kolizi tohoto vlastnického práva s jejím legitimním očekáváním na vydání historického majetku. 6. Za nesprávné pak stěžovatelka označuje právní závěry obecných soudů, že nebyla alespoň část rozhodného období vlastníkem sporných nemovitostí a že přechod vlastnického práva k těmto nemovitostem na obec Dlouhá Loučka byl v souladu se zákonem. O existenci vlastnického práva má podle stěžovatelky svědčit smlouva o právu používání ze dne 14. 5. 1952 uzavřená mezi Náboženskou maticí v Praze a Místním národním výborem v Dolní Dlouhé Loučce, s ní související korespondence mezi těmito subjekty a Krajským národním výborem v Olomouci, jakož i vyjádření Náboženské matice č. j. 7394-295. 7. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje, že z výše zmíněných listin plyne, že Náboženská matice v Praze pouze spravovala její majetek podle vyhlášky Státního úřadu pro věci církevní č. 351/1950 Ú. l. I, o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem, přičemž poukazuje na zákon č. 217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní, na § 10 zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, a na body 127 a 129 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), přičemž tvrdí, že převáděla-li cokoliv Náboženská matice, nebo s takovým převodem vyjádřila souhlas, činila tak v rozporu se zákonem, protože byla pouze správcem. Z tohoto důvodu její majetek darovala nezákonně. Převzal-li jej stát na základě absolutně neplatné darovací smlouvy v roce 1956, tedy v rozhodném období, postup Náboženské matice a státu má charakter majetkové křivdy ve smyslu § 5 písm. c) ZMV. 8. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že se - namísto zkoumání podmínek přechodu vlastnického práva na druhou vedlejší účastnici - zabýval samotným restitučním nárokem, což má být v rozporu s podstatou určovací žaloby podle § 18 odst. 1 ZMV. Její úloha má být podle stěžovatelky toliko "předběžná", tedy aby byla postavena najisto osoba současného vlastníka, tedy zda, kdy a jak došlo k přechodu původního majetku z vlastnictví státu do vlastnictví druhé vedlejší účastnice. Došlo tak ke spojení řízení o podané určovací žalobě s řízením o případné žalobě restituční, načež bylo rozhodnuto fakticky o jejím restitučním nároku, ač to nebylo předmětem řízení. 9. Konečně stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly judikaturní závěry Ústavního soudu plynoucí konkrétně z usnesení ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 630/06 (U 4/44 SbNU 769) a nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), od nichž se podle stěžovatelky neodchyluje ani již zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje, že obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ze zákona č. 172/1991 Sb. tam, kde nešlo o její tzv. historický majetek [v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000 sp. zn. II. ÚS 411/99 (N 23/17 SbNU 167)], přičemž v posuzované věci o takový majetek nešlo, načež s odkazem na již zmíněné usnesení Ústavního soudu tvrdí, že k přechodu majetku na druhou vedlejší účastnici nedošlo, a to z důvodu porušení tzv. blokačního ustanovení ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí říz